author: sapako

30. 10. 2007... další datum, které mi bude připadat naprosto výjimečné, kdykoli se na něj podívám. Hned jak jsem se ráno probudila, tak mě chytl ten neznámý pocit, který mě až do večera neopustil. Týně se nějak nechtělo z postele, a tak jsem ji z ní se slovy "Vstávej! My Chem čekají!" vykopala. Stále se jí nechtělo... Co už. Ráno jsme provedly tradiční činnosti jako je hygiena, oblečení a malování. Potom jsme mohly vyrazit směr vlakové nádraží. Tam se k nám připojila Vendy a Janča. V mašince na nás už čekala moje milovaná rybička. A tak se jelo směr Bratislava. Halu jsme našly prakticky snadno. Když tu vezmu stručně, tak se tam k nám připojila ještě Bloody, později Mira a Kony a čekalo se. A čekalo, a čekalo, a čekalo… Stoupala moje nervozita a já skoro nebyla schopná vnímat dění kolem sebe. Ale aspoň jsem do sebe nasoukala půl suchého rohlíku ;)
Vůbec nevím kolik bylo hodin, to po mně nechtějte, ale začala zvuková zkouška. Týna byla přilepená na skle, přes které šlo vidět na stage a zavolala na mě, abych rychle šla za ní. Tak jsem tedy šla. "Lucí, je to Frankie?" Ukázala prstem směrem do haly a já nakoukl. FRANKIE! Yes...:-) Ano, stál tam a hrál na svojí kytárku. Malinká postavička, která mi o moc zvedla náladu. Najednou jsem nebyla vůbec nervózní a cítila jsem se fajn:-) Stoupla jsem si zpět na naše místečko, které jsme si pečlivě hlídali a byla spokojená. Potom jsem si ale uvědomila, že když tam je Frankie, je tam i Gee… A už jsem slyšela jak notuje Dead! Husí kůže, mráz mi běží po zádech… fuck! Strašně jsem ho nechtěla slyšet, ale přitom hrozně moc chtěla. Prostě případ…
Tak se dál čekalo (překvapivé, že?) Pořád jenom čekání. Tentokrát u čajíčku, dále snězení půlky suchého rohlíku (to už je 1 celý rohlík za den;)) a... anooo zase jsme čekali! Tentokrát už nasáčkovaní u vchodů a netrpělivě vyhlíželi ke dveřím, kdy se s námi slitují a pustí nás dovnitř. Ani nevím jak dlouhá řada za námi byla, ale asi hodně. Stáli jsme hned u dveří a lidi se tlačili, takže podívat za sebe jsem se skoro nemohla. Otevírání haly samozřejmě nebylo na čas, ale nakonec jsme se všichni přeci jen dočkali. Tak a bylo to. Třetí řada byla naše. Měla jsem kolem sebe Bloody, rybičku, Janičku, Miru a i Kony tam někdy byl. Týna s Vendy se rovnou odstěhovaly na tribunu, srágory :P
Takže METROPOLIS. Fajn, mně se líbili:-) Zpěváka sice nešlo moc slyšet, Klárku jsem nejspíš štvala svým skákáním, ale jejich vystoupení mi docela uběhlo. To se ovšem nedá říct o skupině DESMOD! Ááááá... Co jsem komu udělala, že na mě poslali tohle? V průběhu jejich vystoupení se mi chtělo umřít. Ani nevím jak bych popsala ten pocit, který jsem měla, když jsem tam stála a jen se modlila, ať už konečně jdou pryč. Ale oni přidávali další a další songy. Navíc mi začínalo být hodně zle. Potřebovala jsem vodu, vzduch. Tak jsem tedy jen stála a představovala si příchod My Chem, který se blížil. Desmod skončili(hip hip hurá) a netrvalo dlouho, kdy se na podiu objevili Mindless Self Indulgence. Na ty jsem se moc těšila a nezklamali. Jejich vystoupení mě naprosto dostalo! Ani nevím co jim vytknout. Maximálně to, že nešlo neskákat a nejančit při jejich show, a tak jsem se hodně unavila a to nebylo dobré, protože to hlavní bylo stále přede mnou. Ale byli skvělí! Jimmy = totální magor, který si mě získal, LynZ = andílek s ďáblíkem v těle (ona si tu pusu jednou roztrhne, jak se pořád směje:D) Stevea jsem skoro neviděla a Kitty taky dobře řádila:-) MSI odešli a já byla vyčerpaná, vyprahlá a závratě se dostavovaly častěji a častěji. Běhaly mi hlavou ty stejné myšlenky pořád dokola: "Já to nedám… já tady sebou seknu. Je mi zle, ten koncert si prostě neužiju! Mám jít na tribunu? Ale mám tak skvělé místo... Se*u na to!!!" Podívala jsem se před sebe na prázdné podium a představila si, jak tam stojí... Frankie, Mikey, Gerard, Ray a Bob (ten samozřejmě sedí:P). Přímo přede mnou. Ta představa mě přesvědčila o tom, že tam zůstanu a koncert si užiju.
Světla zhasla... lidi se začali tlačit ještě více než celý dosavadní koncert a většina začala řvát a pištět. Chtělo se mi řvát taky, ale to jen z toho důvodu, že mě to strašně ničilo. Utlačená a naprosto dead. Za bicí zasedla mužská postava a mně se pusa roztáhla do širokého úsměvu. Zamžourala jsem a všimla si, že "pán" (říkejme mu tak), který sedí za bicími má krátké vlasy. Asi jako většinu lidí mě první napadlo, že se Bob ostříhal. Potom jsem ale, při hlubším zkoumání a lepším světle, zjistila, že ten "pán" NENÍ Bob Bryar!!! Pocit, který jsem z toho měla? Kdo mě zná ví, že Bob je prostě můj oblíbenec. Moje srdcovka, drummer of my heart. Ten pocit asi nedokážu popsat. Chtělo se mi brečet... pořád jsem se jen dívala na ty krásné bubny s Mother War a na chlápka, který sedí za nimi. Tak moc jsem se na něj těšila, celý den jsem si psala na ruku jeho jméno. V Praze jsem z něj nemohla spustit oči, protože mě hrozně baví a fascinuje sledovat, jak hraje na bicí. Bohužel... tentokrát nám to nebylo dopřáno. Přišel zbytek kapely a já jsem se rozhodla, že hodím za hlavu fakt, že Bob nebude a budu se těšit z toho, že tentokrát bude Mikey! Na stage přišel zbytek New Jersey party. Gerard si stoupnul na podium těsně před nás a já hleděla. Hleděla a užívala si ten pocit. Nepopsatelný pocit, který máte, když před vámi stojí člověk, kterého obdivujete, zbožňujete a který vás tolik inspiruje. Frankie si to dovalil v mikině. Myslela jsem, že mě omejou. Já jsem se tam potila jako čuňa, když to řeknu slušně a on tohle :D Bylo mi z něj ještě větší horko. Mikey... bylo to strašně fajn, vidět ho. Asi v polovině koncertu jsem zjistila, že... no... je to fakt kus chlapa:D :D Ray byl ode mě hodně daleko, ale i kdybych se měla roztrhnout, tak jsem se natahovala a vyskakovala, jen abych na něj viděla:-)
Začalo se s This Is How I Disappear, a to mě trochu mrzí, protože je to moje hodně oblíbená písnička a já ji nebyla schopná vnímat. První song jsem se jen dívala na kluky a pořádně vnímala ten pocit. Opět stáli přede mnou a hráli songy, které jsou pro mě ty nejsilnější na celém světě a já si připadala, že nemůžu být šťastnější. Celý koncert jsem měla tenhle pocit a když jsem je viděla, co ze sebe na podiu vydávají, tak jsem byla jako by mi naráz někdo šlehl do žíly. Už jsem se vůbec necítila unavená. Šla z nich celý koncert neskutečná energie a já díky ní měla sílu zpívat, skákat a celý koncert si pořádně užít! Už je to měsíc, ale pořád mám v hlavě ty nejlepší okamžiky. Např. když jsme zpívali Frankiemu k narozeninám. To už měl dole mikinu a hrdě nám ukazoval svoje triko s nápisem "I <3 Gerard". Když jsme dozpívali, tak se tvářil strašně krásně a dojatě a poslal nám pusinky:-) Cute. Vytasila jsem náš transparent "Soon you’ll be as old as trees are. Happy Birthday Frankie", ale lidi za mnou mi ho strhli, protože nic neviděli:-/ Takže Frank ho nejspíš vůbec neviděl. Zaregistroval ho ale Gerard, který se na mě šibalsky usmál:D Gerardovo osahávání asi přejdu:D a vyjádřím se k tomu, jaký dojem na mě My Chem udělali. Tak Frankie. On byl prostě dokonalý jako vždycky. To se snad víc komentovat nemusí. Mikey... ou Mikey. Překvapil, vážně jo! Sakra on byl skvělý! Oči mi na něm visely a nechtěly se dívat jinam. To, co předvedl, bych od něj nečekala... on nestál na značce:D Hýbal se, hodně se hýbal a hrál prostě parádně. Raye jsem viděla ze všech úplně nejmíň:-( A kdykoli jsem se na něj povídala, on jen stál, hrál a přitom se díval do země. Buď jsem se dívala v nepravou chvíli nebo nebyl ve své kůži. Nevím... no a Gerard. Jaký byl jeho výkon? Strhující? Energický? Skvělý? Dechberoucí? Sakra, na to není slovo! Gerard si mě získal víc než kdy předtím! Opravdu nedokážu slovy popsat, jak moc mi to dalo. Šlo z něj něco, co mě úplně dostalo. On pro mě byl vždy osobností, která má obrovské charisma. A v Bratislavě mi to dokázal a přesvědčil mě o tom, že svým vystupováním dokáže člověka zvednout ze země. Jeho vystoupení se nedá srovnat s tím pražským. Pořád se usmíval, skákal, křičel, běhal po pódiu a dělal svoje typické "sexy pohyby":D Prostě Gerard jak má být. Provokoval nás tím, že zpívala celá hala, ale on stále nakláněl hlavu k davu a křičel "What?! What?!" a dělal, že nás neslyší, i když neměl šanci celou halu přeřvat. Show byla SKVĚLÁ! První řady mají velkou výhodu, že se nevyhnete spoustě očním kontaktům se členy kapely:P Ke konci jsem už umírala a to doslova. Vše, po čem jsem toužila, byla voda. Ani po skandování "Vodu! Vodu! Vodu!" se nám jí od securiťáků nedostalo. A kdo byl opět můj zachránce? My Chem. Gerard začal rozhazovat plné flašky vody a Frankie s Mikeym ji po nás začali stříkat. Thanks! První se ke mně voda nedostala, protože od Geeho ji chytla holka za mnou a odmítala ji otevřít se slovy, že to přece nemůže!! To je od Gerarda! Takže myslím, že ji má teď doma vystavenou (obyčejná Bonaqua:D) a ona se jí pomalu ale jistě vypařuje. Po malém boji s ní jsem se na to vybodla a za chvíli k nám hodil Gerard další:-) Po Sleep se křičelo o přídavky, ale já už na to neměla sílu. Opět jsem přemýšlela, jestli se mám nebo nemám nechat vytáhnout. Nakonec jsem tam zůstala, ale při Heleně jsem si už přála, aby se kluci sbalili a šli pryč. Je to hnusné, ale je to tak. Helena skončila, My Chem odešli… a já jsem se otočila a sunula jsem se ven z haly.
Necítila jsem nohy (mimochodem myslím, že něco je špatně dodnes, protože skoro necítím pořád prsty na pravé noze:-/ :D) Kotníky mě strašně bolely, za krkem mě bolelo a hlava se točila. Dalo mi to hodně zabrat, ale nakonec jsem se dobelhala k místu, na kterém jsme se s holkama dohodnuly, že se sejdeme. Hned jak jsem k nim přišla, lehla jsem si na zem. Voda... to bylo jediné, co jsem potřebovala. Hodná Týna mi ji šla koupit. Vendy nás potom opustila a i Bloody s Klárkou se tuším někam ztratily. Sakra... já vlastně vůbec nevím, kdo tam se mnou byl. Omdlela jsem… částečně. Vyšla jsem z haly naprosto vyčerpaná. Nikdy jsem nebyla takhle vysílená, kompletně. Ale přesto jsem vyšla mnohem silnější než když jsem do ní vcházela. Co se dělo dál? Když už jsem neseděla na zemi a nebrečela jsem kvůli Bobovi, šly jsme s holkama tuším na záchod a potom se vrátily k hale. Tam jsem uviděla Jimmyho z MSI. Jednu chvíli jsem za ním chtěla jít, ale umanula jsem si, že musím vidět Franka a musím mu předat ten transparent! A Frankie pro mě znamená samozřejmě mnohem víc než Jimmy, že?;) Tak jsme teda čekaly... a? FRANKIE! Jo, přišel za náma:-) Honem, honem, honem… některé dívenky tam zpívaly všechno nejlepší (proč 10krát dokola?:-/) a já jsem hledala vhodnou cestu kudy bych se za ním prorvala:P Došla za mnou Janička, že mu předala transpoš. Jupííí!!! První jsem se k němu cpala, abych mohla dát podepsat lístek pro Týnu a potom jsem se stáhla. Moc jsem mu chtěla popřát knarozeninám, a tak jsem si šla stoupnout kousek dál, kde nikdo nebyl, protože všichni byli seběhlí kolem něj, a čekala jsem až přijde.
Přišel... Kouknul na mě a já mu podala ruku a popřála mu všechno nejlepší k narozeninám. OMG! Bylo to naprosto dokonalé… podat mu ruku a říkat mu do očí HAPPY BIRTHDAY. Usmál se a poděkoval mi. Potom jsem mu dala lístek na podepsaní (vůbec ho nepodepsal naopak:D teď mám problémy jak ho dát na nástěnku. Chci mít naopak lístek nebo podpis? :D) a potom jsem se ho zeptala, co je s Bobem. A on mi řekl: "Ou...blablablablabláááááááááá" Aha... no strašně jsem mu rozuměla. Zůstala jsem na něj hledět a můj výraz byl asi dost zoufalý, protože mi to řekl ještě jednou, srozumitelně a pomalu:D Tak jsem se dozvěděla, že má zraněné zápěstí. Věděla jsem, že jsem se chtěla zeptat ještě na něco, ale můj mozek nebyl schopný tak rychle všechno pobírat. Tak jsem chvíli stála a čuměla. Frankie začal mluvit s někým jiným. Blik... zeptala jsem se "Frankie? Do you have a book from Prague?" Odpovědi se mi nedostalo, a tak jsem zařvala "FRANKIE!" Rychle se na mě otočil s vykulenýma vyděšenýma očkama:D Asi jsem ho polekala chudáčka… Pak jsem si uvědomila, že řvu na Franka Iera a už klidně jsem zopakovala svou otázku. A Frankie "Ou yeah… blablablablablááá":D On je děsný...:D Opět jsem nahodila zoufalý výraz a on mi to zopakoval ještě jednou. Nezbylo mi nic jiného než si povzdechnout, protože jsem ho přes pištění holek za mnou vůbec neslyšela:D To je pech. Tak do třetice. ANO! Já mu rozuměla. Řekl, že ano. Knihu mají a je awesome (jak jinak?) a je to pro ně důvod pokračovat dál v tom, co dělají. Ah... vyčerpávající odpověď. Mně stačilo YES. Dál... "And Frankie? Can I hug you?" Odpověď se mi ani trochu nelíbila. Prý bohužel ne, že nemůže. Byla jsem děsně otravná, já vím:D Smutná tvářička a: "Pleeeeeeeeeeease…" a Frankie: "Ou, so come on":D A už jsem na něm visela. Frankie mě objal a byl to ku*evsky krásnej pocit! Strašně moc mi to dalo. Když na to teď vzpomínám a vrátím se do té chvíle, kdy jsem mu osobně mohla popřát a on mě obejmul… hřeje to:-)
Do postele jsem se dostala asi ve 4 ráno. Nikdy jsem nebyla víc unavená, přesto jsem nemohla usnout. Až do rána mi v hlavě přebíhalo vše, co jsem ten den zažila. Podívala jsem se na fotku My Chem a musela jsem se usmát. V očích jsem měla slzy štěstí a v srdci další splněné sny.
Nádherný a nezapomenutelný večer... nádherné a nezapomenutelné zážitky... řekla bych, že ten den byl naprosto dokonalý, ale nebyl. K tomu chybělo něco, co je pro mne strašně důležité... Bob.


<-- zpět