author: neriss

Pár slov na začátek? Nejlepší koncert a největší zážitek mého života. No a teď pěkně po pořádku:-).
Nedalo mi to moc velkou práci, přesvědčit rodiče, ať mě do Bratislavy pustí, horší to bylo se sháněním řidiče, který by tam odvezl tři hladové krky, které mohla nakrmit jen hodně velká porce pořádné hudby. Řidič se nakonec objevil a my se mohly začít konečně těšit.
Úterý 30.10.2007. Byla jsem povinná absolvovat alespoň tři vyučovací hodiny z našich osmi, pak rychle domů - nachystat svačinu, pití, oblečení! a mohli jsme s klidným srdcem vyrazit na cestu. Do Bratislavy jsme přijeli kolem čtvrté hodiny, doprovod nás opustil a my se procházely kolem ŠH Pasienky. Na záplavu EMO dětí jsme se sice připravovaly, ale asi ne pořádně, protože se mi při každém pohledu do lebečkovaného, proužkovaného, puntíčkovaného, hvězdičkovaného a jinak vyzdobeného davu udělalo dosti nevolno. Všechny ty patky, kostkované tašky, conversky a podobně se kolem nás hemžily a jen velmi málo lidí na sobě nemělo ani stopu po nějakém vzorečku. Abychom se nepozvracely ještě před koncertem, uchýlily jsme se na parkoviště za halu. Společnost nám dělalo malé zrzavé kotě. Podívala jsem se do okna nade mnou a tam stál NĚKDO a posunky mi sděloval, ať mu tu kočku donesu. Chvíli jsem mu posunky opětovala a pak mi to došlo. Ten NĚKDO byl kytarista z Mindless Self Indulgence! Postupně tam přišla jejich bubenice, občas prošel zpěvák a druhá kytaristka a občas taky prošli členové My Chemical Romance. MY CHEMICAL ROMANCE! Než nám došlo, kdo to prochází asi deset metrů od nás, tak jsme jen tupě zíraly a pak se začaly usmívat. Ale že bychom začaly pištět, poskakovat a ječet, jako další "emařky", které zhruba za hodinu, co my jsme se kochaly pouze pohledem (a dále se dorozumívaly znakovou řečí s MSI) dorazily na naše místo a objevily v okně své idoly. Nemohly jsme se na to dívat a MSI i MCR očividně také ne, protože hned zmizeli v místnostech a zavřeli dveře:-). Ještě jsem pak přemýšlela, že jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že mi před očima prochází můj nejoblíbenější člen MIKEY! Do Prahy za mnou nepřijel a já se bála, že ani tady se neobjeví, ale povedlo se! To už jsme trpělivě vystály řadu před vchodem a začaly poskakovat na METROPOLIS.
Skupina, o které jsem předtím vůbec nevěděla, že existuje, mě docela mile překvapila. Asi nejvíce mě zaujala hned jejich první píseň a tak jsme opustily místa na sezení a vydaly se do davu. Věděla jsem, že asi dlouho nevydržím, ale přesto jsem vytrvale skákala a mávala rukama ve vzduchu. Metropolis se na pódiu nezdrželi moc dlouho, což mě docela mrzelo, ale hned po nich nastoupila další hodně kvalitní kapela DESMOD.
O těch jsem na rozdíl od první skupiny tušila, že existují a taky, že jsou docela populární. A rozhodně si to zaslouží! Ještě na mě nedopadly první znaky únavy a tak jsem stále vytrvale skákala, kývala hlavou do rytmu a snažila se odhadovat slova:-). Zhruba v polovině jejich vystoupení se zpěvák publiku svěřil, že ženy mají úžasný dar - křičet! Požádal naši polovičku, ať svůj dar předvedeme a nejeden návštěvník si zacpával uši. Desmod dohráli a my začaly čekat na MINDLESS SELF INDULGENCE.
Od nich mi byly známé dva songy a nějak jsem před koncertem neměla potřebu znát více. To bylo. Teď je to přesně naopak! Nejprve vyšla na pódium moje "stará známá" bubenice a pak už se dostavila celá kapela v čele se zpěvákem, který měl na zádech nápis "As seen on TV". Zaujal mě hned na začátku a tak jsem z něj téměř celé jejich vystoupení nespouštěla oči. A když ano, tak abych pro změnu rentgenovala pohledem mého dalšího "kamaráda", kytaristu:-). MSI měli neskutečně moc energie, kterou přenášeli do publika. Jestli jsem na předchozí dvě kapely skákala, jak nejvíce jsem mohla, teď sem k tomu přidala dalších dvě stě procent! Zpěvák nás v pauzách mezi písničkami upozornil, že oni ví, že my umíme anglicky, zeptal se nás, jak se nám líbí jeho boty a svěřil se, že se bojí jejich bubenice. Občas jsem "kontrolovala" i kytaristku Lyn-Z, která předvedla svůj pověstný "most bez rukou" a skok do publika. Bohužel na druhé straně, než jsem byla já. Ale to všechno vynahrazoval druhý kytarista a samotný zpěvák. Ten také vytáhl na pódium dole stojícího fotografa a rozkázal mu, ať vyfotí publikum. Prostě - showman každým coulem. Vystoupení měli dokonale promyšlené, písničky parádní a "pařící" a jednoduše - strašně moc se mi líbili! Když odešli, čekalo nás zatím asi nejdelší čekání na hlavní hvězdu večera. Ti pořád nepřicházeli a tudíž začali návštěvníci řvát, ječet a vřískat. Nic ale nemělo na to, jak MY CHEMICAL ROMANCE přišli na pódium.
Řev se minimálně stokrát znásobil, jekot nabýval na intenzitě a ten, kdo vřískal, pomalu nestíhal chytat dech. Mně bylo už od prvního songu jasné, že Gerard Way nemá osobní problémy jako v Praze a tudíž se schyluje k parádní show. A nejenže se k ní schylovalo - ona taky proběhla! MCR ještě více rozproudili publikum, které navnadili už předchozí MSI a donutili poskakovat i ty, na které to do té doby nepřicházelo. Ti, co seděli, okamžitě povstali a většina si nesedla ani jednou za celé jejich vystoupení. Já jsem ještě chvíli sledovala tak celkově celou kapelu a pak zaměřila svůj zrak na jedinou osobu - MICHAELA JAMESE WAYE! Konečně byl tady, konečně ho vidím na živo! A vůbec se nechoval jako suchar, jak o něm mnozí tvrdí. Naopak - předháněl se s Frankiem o to, kdo "paří" více. Sledovala jsem ho vážně docela dlouho a nemohla jsem to pochopit. Nemohla jsem pochopit, že deset metrů přede mnou je člověk, který mi z celé kapely bůhvíproč přirostl k srdci nejvíce. Nemohla jsem pochopit, že tam na pódiu je ten, kvůli kterému jsem se dostala k Irvinu Welshovi a kromě osudové Extáze (Ecstasy: Three tales of Chemical romance) přečetla většinu jeho knížek. Nemohla jsem pochopit, že se dívám na Mikeyho Waye a vůbec mi to nepřijde zvláštní. Po pár písničkách Gerard oznámil publiku mně už známou věc a to jest Frankieho narozeniny následující den a poprosil nás o zazpívání mu "happy birthday". Celá hala se dala do zpěvu a Frank na konci dojatě zatleskal spolu s námi. Po další písni naopak Gerard zastavil s oznámením, že jeho SWEET BROTHER MIKEY IS BACK! Věříte mi, že jsem ječela nejvíce za celý koncert:-)? Samozřejmě - kromě mé oblíbené písně - CEMETERY DRIVE, ale to jsem pochopitelně neječela, ale zpívala. Jenže nebylo by to tak, aby alespoň jeden člen nechyběl. Tentokrát to schytal bubeník Bob Bryar. Určitě hodně lidem chyběl a musím říct, že mně taky, ale takové stýskání jako po Mikeym v Praze to nebylo. Já jsem byla vděčná aspoň za něj. Při prvních tónech písně SLEEP se s námi Gerard rozloučil se slovy "Good bye, Bratislava!" a po dohrání všichni zmizeli. Ale jelikož se ještě nezačaly rozsvěcovat světla, bylo mi jasné, že celá kapela se vrátí a taky jsem tušila s jakou písní. Za zvuků klavíru se na pódium pomalu vrátil Gerard Way a čekal, až se běsnící hala uklidní a začal zpívat píseň Cancer. Místo zapalovačů se ve vzduchu opět zmítaly svítící displeje mobilů a kolem všichni sborově zpívali. Gerardův dokonalý hlas ale přehlušoval všechny fanoušky. Utichnul klavír a na scénu se vrátili ostatní členové, tentokrát se slavnou Helenou! Věděla jsem, že už to je poslední píseň celého koncertu a i když jsem měla vyschlo v krku, jak ještě nikdy, nohy mě šíleně bolely, protože jsem si přes pět hodin nesedla, přesto jsem se dala znovu do vytrvalého a nekončícího skákání. "Things are better if I stay…". Tentokrát ale nezůstal nikdo. My Chemical Romance se touto písní definitivně rozloučili a kromě pár nadšenců, co doufali, že se ještě vrátí, se většina návštěvníků vydala k východu. Já jsem utíkala pro první pomoc v podobě půllitrové flašky vody.
Určitě bych měla porovnat pražský a bratislavský koncert a můžete hádat třikrát, který vítězí. Samozřejmě druhá možnost - Rocková Jeseň 2007! Nejen, že jsem poznala tři nové skvělé kapely, ale i samotní My Chemical Romance se dokázali rozproudit více než v Praze, dokázali do toho více dát, více si to užívat. Co na tom, že jsem spala jen něco málo přes tři hodiny a pak byla nucena jít do školy? Co na tom, když jsem se zúčastnila tak dokonalé show, tak skvělého koncertu! A nepřeháním, když říkám, že to byl jeden z mých největších životních zážitků. Jsem ráda za to, že jsem tam mohla být, že jsem byla součástí celé akce a to, že jsem se druhý den nemohla hýbat? Tak to je to nejmenší, co mě zajímá. Děkuji, strašně moc děkuji všem kapelám a hlavně mé nejoblíbenější MY CHEMICAL ROMANCE za dokonalý zážitek, který jen tak nezapomenu. Díky!


<-- zpět