author: GD.MCR.Girl

Kdo mě alespoň trochu zná, ví, že zúčastnit se koncertu My Chemical Romance byl můj životní sen a věc, o kterou jsem stála úplně nejvíc. Také ví, že přemluvit mé rodiče, aby mě pustili, byl více než nadlidský výkon. Koncertu v Praze jsem se nezúčastnila a docela hodně mě to poznamenalo, ovšem mohla jsem usilovat o další – v Bratislavě. 4 dny před koncertem mí rodiče nakonec podlehli mým neustálým prosbám a nátlaku… nemohla jsem tomu uvěřit.
Pořád mi to nějak nedocházelo, až když jsem seděla v autě a v batohu měla lístky, uvěřila jsem. Teď se už snad nic nepokazí. Do Bratislavy jsme dorazili něco po sedmé a my s Míšou jsme si šly obhlídnout okolí. Došly jsme ke konci budovy, kde se svítilo v oknech, chvíli jsme tam stály a všimly jsme si, jak se MSI upravují a dělají si svá "hára" :D, potom jsme si všimly i Worma, jak se s nimi baví. Takže to tam někde budou i MCR!!! Nikdo tam nebyl, tak jsme zbožně koukaly do okna, jestli se třeba někdo z My Chem neobjeví… a najednou vyšel Mikey a šel po chodbě! Bylo to tak zvláštní… vidíme Mikeyho! Koukaly jsme do jednoho pokoje a viděly, jak se tam kýve koleno… sem a zpátky :D, to bylo určitě Frankieho:D
Do haly jsme šly nakonec asi čtvrt hodiny před začátkem MSI. Překvapilo nás, že tam nebylo moc lidí… teda myslela jsem, že jich bude víc. Zrovna MSI chystali podium a u něho volně stálo pár stovek lidí. Tak jsme se s Míšou chytly za pracky a že půjdeme dopředu. Došly jsme do nějaké 10. nebo 8. řady, ale chtěly jsme blíž, kdo by nechtěl že? Řekly jsme si, že máme dostatek času dostat se do předu, a tak jsme pomalu postupovaly a nenápadně předbíhaly lidi, až jsme se, světe div se, dostaly do třetí řady!!! Tam jsme měly nádherný výhled na podium.
A potom to začalo… zhasla se světla a přišli MSI. Přiznám se, že když jsem se o nich dozvěděla, moc mě neoslovili, hlavně z toho důvodu, že používají ve své hudbě elektroniku, což se mi nějak nelíbilo. Ale na koncertě byli úžasní! Opravdu. Byl to neskutečně fajn zážitek. Jimmy byl naprosto šílený, zábavný a vkládal do koncertu spoustu energie, což šlo poznat. Prostě blázen:P. Na kytaristu jsem bohužel moc neviděla, protože jsme stály spíše napravo, "bubenička" byla taky úplně akční a Lyn Z mi vyrazila dech. Vždycky mi byla docela sympatická, i když o ní kolovaly ty pomluvy, ale měla jsem na ni svůj názor – naprosto pozitivní. Ovšem na koncertě si mě získala úplně a jen potvrdila mé očekávání. Byla skvělá, na kytaru pořádně valila, taková dračice:D, pořád se na náš usmívala a ukazovala srdíčka. Dělala stejně skvělou show jako Jimmy. Potom se sebrala a skočila k nám do publika, což bylo ohromující. Udělala takový kotrmelec:D a my se ji mohli dotýkat. Potom se nějak dostala na zem, nevím, asi ji neudrželi a nějak déle se nezvedala. Vylekalo mě to. Bála jsem se, jestli jí náhodou nějaký uráživý fanoušek nekopl třeba do hlavy. Byla tam fakt dlouho, ale nakonec vyplula na povrch, vysmátá jak měsíček na hnoji:D. A pak už putovala zpět na podium. Tohle byl jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem si z koncertu odnesla.
Ke konci vystoupení MSI už jsem ale chtěla, aby skončili a přišli ti, na které jsem tak dlouho čekala. Když skončili, byla docela velká pauza, ve které přišla největší krize mezi řadami diváků. Všichni se začali mačkat, tlačit a hýbat řadami, někdy to byl docela velký problém udržet se na nohou. Ale je fakt, že jsem to celé čekala mnohem horší. Když si vzpomínám, jak mi vyprávěly kamarádky, jaké to bylo v Praze – dusno, horko, mačkanice a jak omdlévali lidi, měli strach, aby je neušlapali, přišlo mi to celkem v pohodě a to jsem byla přímo v kotli. Nebo taky ve srovnání s koncerty v Německu a tak… Horko tam bylo… i dusno, ale dalo se to přežít. Docela jsem se obávala dehydratace, když jsme s sebou nemohli mít ani pití, protože v takových případech můžu omdlít, ale přežila jsem to a co víc, ve zdraví.
Je ale fakt, že lidi, kteří byli na všechny 4 kapely, to musí vidět jinak, neboť museli být mnohem více unavení. Tohle jsem si ale uvědomila a právě proto jsme šli až na MSI, abychom si je a MCR užili na 100% a neunavili se už na předchozích kapelách, navíc, když je ani neznám.
A pak to přišlo… tak dlouoočekávaná chvíle…y Chemical Romance! Na podium vyběhl Gerard, se zjevně velmi dobrou náladou, a mně se zdálo, že ve skutečnosti vypadá jinak, než na všech těch milionech fotografiích a v tisíce videích. Ale byl to jen první reflex, neboť jsem nemohla uvěřit, že je to opravdu Gerard Way, na kterého se dívám. Měl na sobě košili, kravatu a vestu, stejně jako Lyn:P a snubní prstýnek. Potom honem sklouzly moje oči i na božského Raye v tmavě modrém tričku, na dlouhovlasého Mikeyho na hrudi s nápisem Deep Purple a jedinečného Frankieho v mikině, pod kterou měl bílé tričko I ♥ Gerard, které nám později ukázal;-). Ale Bob nikde. Místo něho hrál nějaký vystříhaný týpek, kterého neznám. A pak začali hrát… prožívala jsem ty nejkrásnější pocity. První bylo Disappeear, Gerard spustil na plné obrátky a my zpívali s ním. Jak jinak :P:D. Vyváděl jako na PR. Pak bylo Dead!, Not OK – má nejoblíbenější, Sharpest, Mama. Úžasná Mama… rozsvítila se pekelně červená světla a na konci… first baaase, second baaase a znova first baase a second baase, aby nás Gerard pořádně napnul :D a potom….oh, oh, eh…no co k tomu dodat… vidět tohle na živo je sen asi většiny fanoušků :P.
Bohužel jsem moc neviděla na Frankieho, ale samozřejmě šel i na naší stranu a byl moc fajn, ale zdál se mi trošku skleslý. Gerard plival do publika, ale ne na naši stranu:D a Frankie, když se napil, hodil flašku do publika, taky vodu rozlíval a Gerard mám dojem taky…
Už nevím, při kterém songu to bylo, ale párkrát se na mě Gerard kouknul, což snad nepotřebuje větší komentář. Byla jsem jak jinak v osmém nebi, i když to byl jen letmý pohled. Ovšem sledovala jsem i Raye, na kterého jsem měla taky perfektní výhled a on zpíval a já na něho furt tleměla a on to asi potom zpozoroval, tak se pak díval i on na mě a co víc… on se na mě usmál!!! Tak jsem se na něho pak zaculila taky:D
Celkově byli všichni kluci skvělí a moc jim to slušelo, strašně se mi líbí ty jejich dlouhé střapaté vlasy:D Gerard to opravdu hodně prožíval a užíval si to, Mikey krásně koukal a perfektně hrál, Gerard šel i k Wormovi pak a… no nic…:D
Ke konci koncertu už i mi docházely síly, byla jsem naprosto mokrá a unavená. Když koncert ukončili Cancer a Helenou, bylo mi smutno, ovšem byla jsem šťastná – takhle jsem snad ještě nikdy nebyla. Pak ti organizátoři házeli do publika flašky s vodou a i nějaké věci a trsátka… jedno spadlo přímo k nám… jenomže nějaký člověk byl rychlejší a trsátko ukořistil on :-/ No nevadí no…
Když jsme z haly vycházely po schodech nahoru, byly jsme úplně ztuhlé, každý krok nás bolel:D Ale nejvíc to odnesly krk a záda… Ale stálo to za to, i když jsem se nemohla hýbat:D Taky jsme zjistily, že mámě děsnou žízeň, takže jsme si koupily kofolu, kde nebyla skoro žádná řada. Byly jsme úplně dezorientované, takže jsme měly problém najít východ:D
Vyšly jsme z budovy s cílem nechat si podepsat lístek a dát Frankiemu dárek k narozkám, čekaly jsme tam půl hodiny a viděly, jak si Frankie něco čte a kouří a viděly i Mikeyho, ale nedočkaly jsme se nikoho, protože už jsme musely jít. Potkaly jsme Worma a řekly, že máme dárek pro Frankieho a on nám řekl, že mu ho dá. No a pak jsme jely domů. Cesta se mi zdála nekonečná…
Teď mi to připadá jako sen… opravdu jsem tam byla… Ještě teď mi to nějak nedochází:D, ale chci být s nimi zase..:(
Dneska, když vidím nějaký koncert MCR, dívám se na to naprosto jinak. Připadám si jako bych prožívala koncert znova a znova, že jsem právě tam, na co se dívám. Kluci mi přijdou mnohem skutečnější a živější. Jsem teď tak šťastná… konečně.


<-- zpět