"Tak to konečně vyšlo!" stálo v e-mailu, který proměnil mých posledních pár týdnů v toužebné očekávání. Ještě nikdy jsem se na žádnou akci tak netěšila, ještě nikdy jsem se žádné akce tak nebála…
Když přišel nápad s knížkou, spousta lidí ho hned zavrhla. Hodně mě mrzelo, že se nezapojili lidi, který jsem už dlouhou dobu pozorovala na fórech, lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou ti správní fans. O to víc mě ale těší, že můžu všem těm posměváčkům a zavrhovatelům hrdě říct, že jsem knížku kapele předala. Osobně. Ale nebudu předbíhat…
Někdy v dubnu mě oslovila společnost t-mobile s nabídkou spolupráce. Moje první myšlenka byla, že je skvělé, že chtějí MCR propagovat a že mi bude ctí k tomu přispět. To jsem ještě netušila, jak budou někteří fanoušci reagovat. Ano, bolelo mě to, a moc. Spousta z vás mě odsoudila, a já se přes to zpočátku nedokázala přenést. Teď už jsem ale silnější.
Čtrnáct dní před koncertem bylo opravdu hektických. Samozřejmě jsem si všechno nechala na poslední chvíli a tak se mi to pěkně nakupilo. Po několika probdělých nocích jsem přišla k hrůznému zjištění, že knížku prostě nemůžu stihnout dokončit. Naštěstí tu byli lidi, kteří mě moc podpořili a já jsem jim moc vděčná, bez nich bych to možná nezvládla. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem dotiskla poslední stránku. A když jsem si pak šla vyzvednout hotovou knížku, spadl ze mě obrovský balvan. Tak jsem to dokázala! Samozřejmě nejen já sama, ale za přispění mnoha lidí, kterým děkuju.
3. června 2007. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, jako v kolik jsem vstávala apod., to zřejmě nikoho ani nezajímá… Takže stručně. Ve vlaku do Prahy jsem přistoupila k holkám z Hodonína (zdravím Janu, Gabču, Týnu a samozřejmě sapakooooo;-)) a společně frčely vstříc našemu snu, koncertu My Chemical Romance. Když jsme dorazily k hale, padlo to na nás. Všechny ty černé postavičky a rádoby emo lidičky nás utvrdili v tom, že MCR skutečně symbolizují emo, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Zamířila jsem ke vchodu 32, kam mě holky ochotně doprovodily. Zatímco ony musely zůstat venku, já mohla dovnitř (jestli si říkáte, jak je to sakra možné, tak vězte, že právě díky spolupráci s t-mobile). Nahoře jsem byla svědkem rozhovoru s Billy Talent (přesněji s Ianem a Aaronem) a pak se čekalo na Gerarda. Dlouho. Pak přišel. Shrbený, celý v černém, se slunečními brýlemi na očích. Přiznám se, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Člověk, ke kterýmu vzhlížíte, stojí najednou pár centimetrů od vás. Neskutečné, nepopsatelné. Byla na něm znát únava, přesto se choval jako profesionál. Odpovídal na otázky a přitom nervózně vrtěl nohou a mnul si dlaň. Důkaz, že je to člověk jako já nebo vy.
Po obligatorním pozdravení diváků t-music se odebral za kulisy, kde probíhala další interview s novináři. Mezitím se nafotila knížka (ano, naše knížka) a natočil se rozhovor s výherci. Pak jsme šli čekat před halu, až nám otevřou bránu do nebe.
Před vchodem číslo 20 jsem se opět setkala s holkama, kde jsme si krátily dlouhou chvíli
plkáním:-) Pak vylezl týpek u vchodu na cigáro a poučil nás, že si musíme vyndat baterky z foťáku, nebo jít domů. Sakra, co to? Vždyť byly povolený. Bohužel, argumentace na něho nezabírala, takže nám nezbylo než ty zpropadený baterky vytáhnout.
Pak se otevřely dveře. Lhala bych, kdybych řekla, že nastala tlačenice, protože u našeho vchodu moc lidí nebylo. Vběhly jsme do haly, kde už byly pod pódiem utvořené dvě řady. Euforie z toho, že budu mít My Chem jako na dlani vzala za své, když začali lidi magořit a cpát se do prostoru, kterej tam prostě nebyl. Nemohla jsem dýchat, byla jsem zpocená jako myš. Některý holky se nechaly dobrovolně vytáhnout, já bojovala s chutí udělat totéž. Pak přišel největší nápor, který jsem už neustála.
Koncert nemá cenu popisovat, to už udělali jiní. Snad jen že jsem si to maximálně užila, obě kapely byly parádní. K mému překvapení byla v hale skvělá atmosféra, lidi kolem mě zpívali s kapelou každý slovo, dokonce i starší songy. Díky, nemělo to chybu.
Po koncertě jsem pelášila k už známému vchodu 32, kde už čekala sapako i bloody (tým našeho webu totiž dostal příležitost se s kapelou setkat, za což jsme moc vděčné, děkujeme). Po asi půlhodinovém čekání nás pustili do místnosti, kde jsme dostali instrukce – postupovat po jednom, po podepsání zpět na své místo a čekat na závěrečné foto. Přinesly se stolečky. Nervozita stoupala.
A pak přišli, všichni čtyři. Zástava srdce podruhé. Je to vůbec možné? Není to sen? Nebyl…
Kluci usedli, do ruky dostali fixky a šlo se na to:-) Holky mě popostrčily dopředu, chtěly vidět reakci na knížku. Tak jsem šla. Jako první seděl Ray. Usmál se, podal mi ruku a řekl „Hi!“. Já mu nesměle odpověděla a řekla mu své jméno. Začal podepisovat plakát, z čehož jsem ho vyrušila slovy, že mám pro ně dárek. „Vážně?! Co je to?“ ptal se, aniž by vzhlédl od plakátu. Vytasila jsem knížku. „Je to knížka, s příběhy vašich fanoušků.“ Vzal si ji ode mě a otevřel ji: „Wow, to je vážně knížka!“ Bob do ní hned taky nakoukl, a jelikož jsem brzdila provoz, Frank už neměl co podepisovat, tak načuhoval též;-) Všichni se shodli na tom, že je to awesome a všichni snad třikrát děkovali. Ray mi sdělil, že se v tour busu vždycky nudí, a tak ví, co bude dělat. Usmál se a zase poděkoval a já opakovala, že nemá zač. Pak jsem přešla k Bobovi, který mi podal ruku, a zatímco se podepisoval, podali mi ruku Frankie i Gerard. Pak už jsem čekala, než se mi všichni podepíšou a šla jsem. Protože jsem šla mezi prvními, čekala jsem dlouho. Při tom jsem si začala uvědomovat, že jsem jim ani nepoděkovala za show. Znáte to, říkáte si, co všechno jste mohli říct nebo udělat jinak, ale vrátit to nemůžete. Než jsme nastoupili na focení, Frank blbnul s maskou od Gabu, která ho očividně velmi potěšila. Pak už jsme se jen vyblejskli a šli jsme, naše hrdiny nechali za zády.
Venku už na nás čekal studený vzduch a prázdnota. Bylo po všem.
Osmdesát dní připrav a těšení. Pár hodin štěstí. Pak návrat do zajetých kolejí. Vzpomínky ale zůstanou. Navždy.
Poděkování:
- grupě z Hodonína, díky které jsem po Praze nebloudila
- lidem z t-mobilu a t-music, kteří byli moc milí
- všem, kteří se zapojili do projektu, ať už se jen zúčastnili, nebo mi aktivně pomáhali
- agentuře Conspiracy, která celý koncert zorganizovala
- všem fanouškům, kteří vytvořili báječnou atmosféru
- My Chemical Romance a Billy Talent za skvělou show