author: Vrabček

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že MCR u nás budou mít koncert! Začnu MCR poslouchat a oni hned koncert! Nic více jsem si nemohla přát. Na HIM jsem si musela počkat 2 roky a ještě jsem na ně musela jet do Bratislavy, u nás se neukázali už 4 roky. Přesto jsem se u MCR docela rozmýšlela, zda na koncert vůbec půjdu. Všechno by mi vycházelo do plánu, koncert se měl konat až po mé maturitě. Ale… Byly tu také zkoušky na VŠ. Teprve 4 týdny před nimi jsem se měla dozvědět, jaké jsou jejich termíny. Co když zkoušky vyjdou těsně kolem dne koncertu? To by nešlo!Nemohla bych zvládnout a užít si obojí tak, jak bych chtěla. Vážně mě to trápilo, přesto jsem se rozhodla si lístek co nejdříve objednat, aby mi ho náhodou nevyprodali. To proto že i u nás se přece stali velice oblíbenou kapelou, tak abych o ně nakonec nepřišla. Lístky jsme si objednaly společně se sestřičkou Mikkou, holčinou, která mě do MCR vlastně namočila jako první s klipem Helena, přes internet. A pár dní nato jsme si je šly vyzvednout. Lístek získal své čestné místo na mé stěně na plakátě MCR, kterému jsem tam uvolnila místo jedním plakátem HIM (plakáty HIM však stále početností převažují).
Takže teď mě čekalo jen netrpělivé čekání na to,jak to vlastně dopadne a jestli vůbec budu moci jet. V tu dobu jsem už byla v plném učení na maturitu. Je blbost, pokud někdo říká, že je to je jen formalita. Je to pěkná dřina a hrozný nervy. Každému z toho zákonitě musí začít hrabat a já si tyto stavy vybíjela na domácích diskotékách na bláznivé písničky MCR. A pak přišel ten den. Den,kdy jsem ze schránky vytáhla očekávaný dopis s razítkem JU v ČB. Tak rychle jsem snad domů schody ještě nevyběhla. Dopis jsem v rychlosti také rozlepila a hned hledala ten datum. “Anoooo! Jeduuu! Zkoušky jsou mimo den koncertuuuu!“ skákala jsem po bytě jako šílená. Takže teď vždy, když jsem si dělala domácí diskotéku, vlastně jsem se tím připravovala na koncert. Byl to paradox. Na jednu stranu jsem chtěla, aby už byl červen, ale na druhou stranu vlastně ne, protože se mi tak blížila maturita. Přesto se čas nezadržitelně krátil;-) Maturita proběhla výborně a já už jen trpěla. Zbývalo skoro 14 dní do koncertu a já myslela, že už to prostě nevydržím. Chciiii na koncert! Do toho všeho mě ještě napínali v nejrůznějších televizních pořadech se soutěžemi o lístky, setkání s MCR atd. Samozřejmě jsem se části zúčastnila, ale v tomhle já mám smůlu. Tak jsem si alespoň užívala rozhovory s Gerardem, kde říkal, jak se do Prahy těší, protože toto město chtěl vždycky navštívit a teď konečně dostal příležitost se sem dostat. Také řekl, že pokaždé, když někde koncertují poprvé, koncert je něčím výjimečný. Ááááá,proč mi to dělá! Já už se takhle nemohla dočkat a on ještě říká takovýhle věci! Těsně před koncertem jsem ještě jela do ČB dělat přijímačky na vejšku.
Ráno 3. června jsem se vzbudila už v 6, přesto jsem se v posteli udržela až do 9. Oblečení jsem už měla vymyšlené, co si vezmu s sebou jsme probraly už v pátek s Mikkou. Než jsem vůbec slezla z postele, jala jsem se odlepovat lístek z plakátu. Pak ještě v pyžamu a bez snídaně jsem se začala balit. Sbalená během půl hodinky jsem si mohla dopřát snídani. Nervy začaly pracovat a já si přála mít prstýnek, kterým otočím a bude 8 v hale koncertu. Nejtěžší to bylo asi před obědem a hlavně po něm. Čas jsem si krátila koukáním na rozhovor s MCR dva dny starý z Rock am Ring v Německu. Přesně takhle totiž kluky uvidím. V rozhovoru byli příjemně naladěni, smáli se a vypadali šťastně. „Koncert bude super!“ říkala jsem si. Také jsem si ještě psala s Mikkuškou a vzájemně se podporovaly v nervení :-D Ach jo, je dvanáct, ještě půl hodina, abych se začala oblíkat a mohla jít na autobus Student Agency, na který jsme si koupily lístky raději už týden dopředu. Vypnula jsem si NB a chtěla se tedy ještě chvíli zabavit koukáním na telku. Mamka mi jí ale vypnula s tím, že na ní nikdo nekouká. Božeee, to je mučení! Vyloženě jsem chodila po pokoji a po vteřinách sledovala hodiny, kdy už bude půl. Nakonec se televize zapnula díky Míšovi (nejmladšího bráchovi), tak jsem ještě koukla na A.T.O.M. na Jetixu, ale stejně jsem se nedokázala soustředit. 12:28….12:29…..12:30! Konečně! Rychle jsem na sebe hodila oblečení, zkontrolovala všechny lístky (hlavně ten na koncert byl pak kontrolován snad každých dalších deset minut :-D), vzala tašky, pití a vyrazila. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že u nás od rána pršelo, což mě vůbec netěšilo. Jestli budu sedět před halou a bude lejt, bude to „super“. Vzala jsem si pro všechny případy šusťačku, ale doufala jsem v to, že ji spíš použiji na sezení před halou. Od kamaráda z Phy, se kterým jsem si to dopoledne také psala, jsem se dozvěděla, že u nich neprší, tak snad to tak zůstane, říkala jsem si…
Byly jsme domluveny s Mikkuškou, že nastoupím k ní do trolejbusu, že na mě bude mávat. Ve chvíli, kdy jsem k ní nastoupila, začala naše cesta na koncert! Všechno jsem měla zjištěné dopředu, kdy přijedeme, kam půjdeme, čím se k hale dostaneme a kde hala asi tak je… Horší to bylo s cestou zpět. Mikka totiž druhý den potřebovala jít kvůli písemkám do školy, což pro nás znamenalo, že bychom musely opustit halu těsně po koncertu, což se teda hlavně mě vůbec nezamlouvalo. Poslední spoj z Phy jel v 00:15 a to mi přišlo prostě moc brzy. Chtěla jsem se co nejvíc zdržet, co když přece MCR budou mít ještě autogramiádu nebo něco? To jako pojedu domů? To teda ani nápad. První spoj z Phy pak jel nějak v půl 5, myslím, a to tedy bylo zase zatraceně pozdě, hlavně pro Mikku. Já bych to v Pze do rána nějak zvládla a jela až ráno, ale Mikkuška musela do školy a takhle by šla z vlaku skoro rovnou tam. Byla jsem zoufalá. Sháněla jsem kohokoliv, kdo by mě pak z Phy mohl odvést, volala jsem kamarádům, co také měli jet, čím jedou, tátovi, jestli se nakonec na koncert také nechystá, ačkoliv se rozhodl nejet jen kvůli tomu, že je to v hale (nechápu…). Byla jsem tak daleko, že jsem si našla ICQ všech fanoušků MCR z Plzně, co ho dali na české stránky MCR a obepisovala je, zda by neměli místa v autě. Nakonec nám zase vytrhl trn z paty Mikkušky táta. Už jednou s námi absolvoval výlet na koncert Apocalypticy, Mikku doprovázel na koncert HIM do Bratislavy. Připomínám, doprovázel! Celou dobu koncertu zabíjel čas někde v Blavě. Domluvili jsme se s ním, že pro nás po koncertě přijede, počítala jsem tak s druhou ranní. Nakonec to dopadlo trošku jinak. Táta byl v Pze už od soboty, přespal tam a odjížděl vlastně až s námi.
Cesta v autobusu utekla s časopisem Aha! a Mikky dějepisem docela rychle. Přece jenom autobusy SA jezdí už jen na Zličín, takže cesta trvá pouze hodinu. Po příjezdu jsme okamžitě seděly v metru a počítali zastávky do výstupu na Můstku, kde jsme se ještě chtěly stavět v Bontolandu a Nirvaně, kde mají pěkný metalácký věcičky. Musím přiznat, věci měli vážně moc pěkné. V Nirváně byli zásobeni samými věcmi s lebkami, ale to už mi přijde přehnané. Avšak na trička a tašky s Jackem z The Nightmare before Christmas jsem si nemohla stěžovat. V Bontonu pak měli mé tričko! A dokonce čtyřikrát! A já si stěžuji, že nikde nic nemají! S Mikkuškou jsme docela spěchaly. Zaprvé jsme chtěly být před halou co nejdříve (ačkoliv byly teprve 3) a zadruhé jsme měly koupený lístek na metro, který trval 1,5 hod., a my si nechtěly kupovat jiný. Na nádraží Holešovice jsme se dostaly něco k půl 3. A teď to nejdůležitější - najít halu. Ta měla být 5 minut od metra. Šly jsme si ještě odskočit, protože čekání před halou bude ještě dlouhé a my už nikam odcházet samozřejmě nehodláme, protože bychom přišly o super místa. Vyplatilo se. Potkaly jsme se tam s holkou, která podle mého trička usoudila, že jdeme na koncert a zeptala, jestli jdeme. Asi se chtěla zeptat na to, kde je hala, ale moje stručná odpověď ji nějak zarazila. Za chvilku ale za ní přišla asi maminka a jala se jí vyprávět, kde ta hala asi je. Moc jsme to s Mikkou neposlouchaly, ale nakonec nás náš orientační smysl nezklamal. Prvně jsme se vydaly podle cedule Centrum a doufaly, že hala je v centru. Pak jsme šly za nějakou černou holkou, která podle nás zákonitě taky na koncert šla. No a nakonec jsme potkaly tu holku ze záchodu, takže jsme šly určitě správně. Hala byla doslova za rohem. Prostě jsme podešly jeden most, zašly za roh a bylo to tam!
S černými holkami jsme celou dobu hrály závody, kdo půjde rychleji, chceme přece dobrý místa… V půl 4. Moc jsme se nerozhlížely a rovnou zamířily k početnému davu black a emo lidiček před halou. Jakmile jsme se usadily na své místo co nejblíže ke vchodu, přesto relativně stále daleko, ale blíže to nešlo, protože už vše bylo zabrané, začaly jsme se taky rozhlížet kolem sebe. Bože! Takových krásných hadrů a kluků! Každý vypadal jak Frankie - patka, černě podmalované oči, postava žádná…awwww…. Jeden hezčí než druhý. Vůbec jsem nechápala, kde všichni vzali ty super věcičky MCR, bundy, mikiny, trička, dokonce kalhoty! Prostě ráj na zemi!
Zlom v čekání před halou přinesla 4. hodina. Zvedl se jeden člověk, druhý, třetí… Za chvíli stáli všichni a tlačili se ke vchodu. Já, jakmile jsem viděla, že se něco děje a že bych měla šanci se dostat blíž, jsem na nic nečekala a natlačila se ke schůdku u vchodu. Nejhorší bylo, že byli teprve 4 a takhle jsme tam měli stát ještě 3 hodiny, což bylo naprosto nepředstavitelné samozřejmě. Snažili jsme se všechny uklidnit, že se vážně ještě nic neděje, že určitě nepouští 4 hodiny před koncertem a ať si zase klidně sednou, že přece takhle dlouho stát nebudou. No fakt stáli! Tak jsme si posedali jen ta naše parta, co jsme se tak spolu bavili, ačkoliv jsme se neznali. Byla tam mezi nimi ta holčina, co si koupila jediné tričko MCR v ČB (bylo stejné jako to moje). Pak tam seděly holky z Lide.cz, které nám vyprávěly, jak už tam sedí od 9 od rána a v 11 se potkali s Frankem u tourbusu. Mluvil na ně, říkal jim, aby tolik nekřičeli a ony ho měly i vyfoceného na mobilu! Fakt tam byl! Šel tam kolem zeleného tourbusu s bágly na zádech a svou oblíbenou čepičkou na hlavě! Byli jsme z toho všichni šťastní. Prý šel asi někam do města se najíst. OMG! Umíte si představit, jak jdete po městě a potkáte Franka z MCR? Awwww….
Zvenku jsme slyšeli, jak se uvnitř zvučí. Zkoušeli se celé písně bez zpěvu, ale to nám nevadilo, zpívali jsme si to sami. Ne vše, máloco se dalo poznat, ale třeba Mamu jsme poznali hned a tu zkoušeli dokonce dvakrát za sebou. Paráda! Jak jsme se tam tak seděli v tom uzavřeném davu, bylo nám tam docela vedro. Rozhodla jsem se naposledy opustit své místo čekání, abych se ještě porozhlédla, vyvětrala a tak. Po mně pak šla Mikka s ještě asi dvěma holkami. Než se ale vrátily, přiráčily se nás navštívit nějaké 3 nebo 4 mistryně světa amuleta, které prostě nedokázaly pochopit, že se tam drží místo ještě 3 holkám. Začaly tam mít řeči typu, jak tam můžeme držet místo, když nám to tam nepatří, a že tam nemůžeme mít reservé atd. Bylo to na vraždu, ale nakonec jsme se prostě s nimi nebavily a držely místo i přes jejich řeči. Bohužel, když se holky vrátily, nebylo tam tolik místa, kolik bylo, a my si nemohly zpátky posedat. Proto jsme se rozhodly, že už si tedy stoupneme. Bylo za 10 minut 6. Čekalo nás ještě více jako hodina stání a čekání. Kdyby šlo o normální stání v davu, člověku by to nevadilo, ale tohle nebyl normální dav. Byl to dav, kde se nedalo otočit, nebo zvednout ruce, všichni na sebe nalepení. Navíc každý chtěl co nejvíce dopředu, další více doprostřed atd., takže se neustále tvořily vlny, které bylo těžké ustát. Navíc některé holky neustále křičely, když kolem dveří prošel sekuriťák, či snad jen prodavač triček. Jiné se jaly zpívat hity MCR. Za mnou stála jedna z těch holek, co na nás měly řeči, že nemůžeme mít reservé, a neustále tam vykládala nějaké své inteligentní myšlenky. Byla na zabití! A to jsem se dozvěděla, že je z Plzně. To jsem měla radost.
Za 10 minut 7 se otevřeli dveře. Dovnitř nás však ještě nepustili, stále se zvučilo, tentokrát předkapela. Všichni chtěli být co nejdříve uvnitř, takže se to začalo neuvěřitelně tlačit a nedalo se dýchat. Rvala jsem se, jak jsem mohla, abych nebyla vytlačená někam, kam jsem nechtěla. Sekuriťák nám sice říkal, že jestli se budeme rvát, nepustí nikoho, ale myslíte, že jsme se rvát přestali? Když pustili první, dav začal šílet a šlo o život. Resp. o místa v prvních řadách. Zjistila jsem, že když se budu tlačit bokem, jde to líp. Jen má taška to nějak nezvládala. Neustále jsem ji tahala z davu, abych ji někde neztratila. Za chvilku jsem stála opřená o dveře. Nemusela jsem naštěstí nic schovávat, protože jsem neměla žádný foťák (brali z nich baterky, či foťáky celé), jen pití v ruce, ze kterého jsem od 12 nepila, takže bylo plné. Na rameni taška, v jedné ruce lístek, v druhé pití… To jsem ale nakonec musela nechat hned u vchodu, protože se též nesmělo brát do haly. Ani se nepodívali, co mám v tašce, jen mi ji prohmatali, a pustili mě dál. Skoro mi ani neodtrhli lístek, chudák chlapec nestíhal;-)
Nečekala jsem na nic a na nikoho, ačkoliv Mikka byla daleko za mnou. V davu před halou jsme se postupně oddělovaly, ačkoliv jsme stále byly v kontaktu. Dostala jsem se do haly dřív než ona a už předem jsem jí řekla, že na ní čekat nebudu a poběžím, abych měla co nejlepší místo. Instinktivně jsem vběhla do místnosti konání koncertu. Běželo tam více lidí, ale byli tam i tací, kteří se zastavili hned u vchodu a šli si koupit tričko, nebo pití, někteří se jen tak ploužili do davu. Mezi ně jsem tedy já určitě nepatřila. Před zábranami stálo už tak 8 řad. Stoupla jsem si poslušně za poslední, ale za chvilku jsem byla v 5., 4., 3. a těsně před začátkem koncertu jsem se dostala až do druhé řady. Stoupla jsem si šikovně těsně po pravé ruce Gerarda, tzn. že jsem měla i blízko k Frankiemu. Ehm,bylo 7 a do koncertu zbývala další hodina plná čekání. Bylo fajn, že nám na projekci nad hlavou pustili záznam rozhovoru s Geem z T-Musicu, který už jsem samozřejmě měla okoukaný, ale pro zabití času člověk udělá cokoliv. Ještě nebyla ani půlka čekání za námi a lidé začali kolabovat. Neustále někoho vytahovali z davu, sekuriťáci odváděli špičkovou práci. Byli jsme stále zásobováni vodou, podávali kelímky, zvlažovali nás rozprašovačem i jen tak z flašky. Poté na nás i mluvili z mikrofonu, abychom se netlačili. To nepomohlo, tak nám přímo nařizovali, abychom všichni udělali 3 kroky vzad. Trošku se to povolilo, pravda. Přímo lidé z týmu MCR byli vážně úžasní, neustále tam chodili, mluvili na nás, usmívali se. Najednou se tam objevilo hafo fotografů, kteří dokumentovali tváře fanoušků i těch, kteří byli vytahováni z davu. Ačkoliv jsme byli všichni totálně uvaření, kdykoliv se objevil nějaký fotograf, „hráli“ jsme si na běsnící fanoušky. Byli moc milí, stále se na nás usmívali. Hehe, všichni se usmívali, kdo stál za hrazením, není to zvláštní? Čas jsme si krátili také povídáním v davu, já jsem se seznámila s holčinou z první řady, která mi schovala tašku za hrazení. Udělala jsem dobře, že jsem jí tam nechala, asi by se s ní moc skákat nedalo. Vypadala jsem nejspíš docela vyřízeně, protože přede mnou stála Ukrajinka, která mi neustále dávala napít, když se jí dostalo pití do ruky. Bylo tam dost národností. Od Slováků, Rusáků počínaje, až po Němce a Poláky. A Čechy samozřejmě. Blížil se ten čas. Tedy čas předkapely. Věděla jsem, že předkapela bude, bylo to řečeno předem, ale pevně jsem si to uvědomila až pár dní před koncertem. Říkala jsem si, že to bude nesnesitelné… Nikdo o předkapely nestojí, jen zdržují koncert kapely samotné. A navíc se člověk akorát vysílí, ačkoliv neskáče, protože se snaží o přísun čerstvého vzduchu. Poslední přípravy, příprava nástrojů a….
Koukám podél jeviště a na druhé straně stojí Bob z MCR, čepice na hlavě, kouří a baví se s kytaristou z předkapely. Nejdříve jsem myslela, že tam stojí s Frankem, protože ten má také černé vlasy, ale pak jsem viděla postavu a věděla, že na Franka je to moc velké a tlusté. No, tlusté. Normální, ale Frankie je vážně moc hubený a navíc malinký. Má 164 cm.
Najednou se zhaslo a dav začal nečekaně ječet. Předkapela Billy Talent na scéně a musím říct, že hráli fakt dobře, znala jsem jen ty hlavní hity jako Surrender a Fallen Leaves, které jsem měla oposlouchané z televize. Zbytek jsem slyšela jen jednou nebo nikdy. Zpěvák běhal jako šílený a ječel, Elvis (kytarista, kterému tak říkáme s bráchou, protože jeho vlasy vypadají jako čerstvě narostlá velikonoční travička) házel vlasy. Zbytek kapely jsem moc neregistrovala, měla jsem je mimo zorný úhel. Asi při 4. písničce (možná dřív) si zpěvák sundal tričko. Holky šílely, jo, měl pěkný tělo. No, jako hubený. Vypracovaný vůbec. Pořád hopsal, stoupal si na repráky, políval si vlasy vodou. To my dělali též. Lítali první plyšáci. Zpěvák byl výborně nalazen, neustále kolem sebe plival, říkala jsem si, že by tam ještě před MCR měli vytřít, aby tam kluci pak neuklouzli. Zpívali jsme a žili s kapelou. Mezi písničkami nám říkal, jak jsme skvělý, že jsou Billy Talent a že se určitě těšíme na MCR, pak jak slyšel, že v České republice jsou moc pěkný holky, ty nejkrásnější, věnoval nám píseň, která byla napsaná jeho bývalé přítelkyni, pak jsme všichni museli ukázat znak míru a on, že jsou z Kanady a že nemají rádi Bushe, protože on je jeden z těch, co nemají rádi mír. Na konci se nás zeptal, zda kdyby přijeli na svůj samostatný koncert, zda bychom je přišli povzbudit. Já už se moc neprojevovala, schovávala jsem si to na MCR. Od téhle chvíle byl dav mrtvý. Nevím, čím to bylo, či to byl jen můj pocit.
Všichni křičeli „voda, voda“ místo „MCR, MCR“. Sekuriťáci nám už skoro nic nedali, vše nám asi rozdali při Billy Talent. Další vytahování lidí, nemělo to konce. Bývala bych křičela, jak jsem mohla, když jsem viděla, jak ladí FRANKOVU kytaru, RAYOVU kytaru, dávali tam GERARDŮV mikrofon, ale nikdo se nechytal. Lidi prostě neskandovali a to mi vážně štvalo. Spustili červený závěs, který se táhnul podél celého jeviště a za tím se objevil nápis My Chemical Romance. Nejdřív jsem si myslela, že to nespustili záměrně, ale když to začali skládat, došlo mi, že jo. Pacient se tedy konat nebude. Na turné k The Black parade se totiž Gee v první písničce stylizoval do postavy Pacienta, přijel ležící na nemocničním lůžku, pak se odpojil, odkryl a s prvními kytarovými rify se strhl závěs za ním. Pódium bylo vážně malé. Čekala, že až spadne závěs, za ním bude ještě jednou tolik jeviště, ale ono ne. Byly tam rovnou bicí. Tím líp, alespoň je máme na dosah. Dav stále mrtvý. Nakonec musel přijít člověk z Crew MCR na pódium a dal nám najevo, že máme volat. No, prostě hrůza děs. Takhle se nechat přemlouvat. Při předkapele jsem zjistila nedostatky při skákání atd., holčina za mnou mi neustále strkala ruce vedle hlavy a já se pak nemohla skoro vůbec hýbat, tak jsem jí to před MCR řekla, abych z toho koncertu také něco měla. Chvilku to ještě trvalo, ale ne zas tak dlouho. Bylo čtvrt na 9 a světla se zhasla.
V tu chvíli bylo jasné, co máme dělat, všichni začali křičet jak smyslů zbavení. První písnička má oblíbená Dead!, při které jsem vážně šílela. Přiběhl Gee, Ray, Frankie, Bob si sedl za bicí a došel i Cortéz, který momentálně hraje za Mikeyho na basovku, protože Mikey si užívá líbánky se svojí novomanželkou. Jak se rozsvítily světla na Geeho, myslela jsem, že se složím. Vzpomněla jsem si na koncert HIM i Apocalypticy, kdy na koncertě HIM jsem při zjevení Villeho na koncertu už nebyla schopná ničeho, kdežto na koncertě Apocalypticy se rozbrečela při pohledu na Eiccu. Připadala jsem si jako na koncertě Apocalypticy. Chytil mě záchvat šílenství a já nemohla přestat řvát. Sice pánové neměli oblečky z The Black parade, ale všichni vypadli naprosto úžasně. Gee měl tedy z kostýmu kalhoty, jinak měl ale černou košili, černou vestu a černý kabát, který později vyměnil za kratší sako. Měl ty své kouzelné dorůstající vlasy a hlavně super bílý makeup s černými stíny kolem očí. Když přišel k mikrofonu a zasvitlo na něj světlo, myslela jsem, že se složím. Byl tak dokonalý! Ty pohledy, umí je fakt pěkně! Frankie měl na sobě černé kalhoty, na jedné ruce černou rukavici bez prstů a návlek na jedné ruce, světlou kostičkovanou košili s krátkým rukávem a černou kravatu na napevno uvázanou. Teď ty jeho vlasy. Neustále mu přesně nebylo vidět do obličeje, a když bylo, zase hlavou házel tak, že jste ho stejně neviděli. Měl proti sobě postaven větrák, ke kterému když se přiblížil, vlasy se mu kouzelně vznesly. OMG! Raye jsem viděla vždy, jen když přešel na naší stranu. Nestihla jsem si prohlídnout, co měl na sobě, pokaždé mě totiž fascinoval tím, jak se na nás krásně směje. Prostě se pořád smál. Byl moc milý. Bob měl naprosto špičkové bicí. Celé je měl postavené na vysoké točně. Ano, točně. Podle písniček totiž bicí střídal (měl dvoje) a podle toho, na které hrál, se s ním točna otočila. Špičkové! Pod ním stál Matt Cortez hrající za Mikeyho. Ten se moc neprojevoval. Nepatří přece do sestavy MCR, ale koncert si užíval a ošklivý kluk to určitě také není. Postavička jako Frankie, určitě je hezčí než Mikey. Chudák malý si neustále musel dávat pozor, aby ho Frankie nezabil. Hehe, no jo, Frankie. Toho vždy na koncert vypustí z blázince. Ten co při hraní dělá, to je něco. Stále se točí, skáče, hází vlasy, nedokáže chvíli stát. Je strašně hyperaktivní. V jednu chvíli tam před ním Cortez uskakoval, pamatuji si i moment, kdy málem sejmul Geeho, ale jen tak tak to vybral. Miluju ho. To, že si neustále shazuje mikrofon, mi nepřekvapuje. Pořád mu ho tam chodili stavět, mikrofon přilepený k tyči, aby nevypadl. Úplně nejlepší ale bylo, když mu mikrofon spadl a zůstal mu opřený o reprák tak, že si pod něj mohl lehnout a zpívat do něj, zároveň hrál na kytaru. Frankie je taky pěkný plival (ale menší než zpěvák z Billy Talent, ačkoliv jsem si myslela, že větší plival snad už neexistuje) a jak si furt plive do mikrofonu, jak byl ten mikrofon nad ním a on do něj zpíval, kapalo mu to zpátky do pusy:-D Špičkové taky bylo, když si Frank v zápalu hraní lehl na zem a „dělal kolečka“, jak je jeho dobrým zvykem. Šílela jsem s ním, doslova šílela. Holky přede mnou i za mnou mě uklidňovaly, ale já si nemohla pomoct, byla jsem jak smyslů zbavená a vůbec mi to nevadilo.
Gee se předváděl jako vždy. A byl taky pěkný plival. Při prvních písničkách, když holky vedle mě furt otravovaly s vodou, se postavil a plivnul do davu. Šťastný ten, který to „schytal“. Gee je jinak neuvěřitelný showman a umí lidi přivést do varu. Ani nemusí moc skákat, ani bláznit jako Frank, stačí, když si stoupne do světla a podívá se do davu tím svým pohledem. Odzbrojující, když jeho oči zamířily na vás. Přesto se také vůbec nešetřil, skákal, pochodoval, laškoval na Franka i Raye. Ke konci se pak s Frankem objali, což já mám u nich upřímně moc ráda. Člověk má hned pocit, že jsou to kamarádi, jací mají být a ačkoliv jsou spolu 24 hodin denně, nelezou si na nervy a mají se rádi. Také se mi u Geeho moc líbilo, jak běhal od kraje ke kraji. Nezapomínal prostě i na fanoušky, kteří se nedostali doprostřed. V těchto chvílích, kdy jsem ho neměla na očích, jsem se věnovala Frankiemu. Do té doby byl hlavním aktérem hlavně Gerard. Po první písni přišla píseň This is how I Dissappear, pak hitovka I´m not OK. U této písničky mě fascinovalo, jak Frank nestíhal svoje sóla a nechával to na publiku. Prostě jen vždy pozdě zvedl hlavu k mikrofonu a nechal ji zase klesnout. Také bych ještě chtěla zmínit, že Gerard měl ze začátku docela špatně nazvučený mikrofon a když na nás mluvil v písničkách, vůbec jsme mu nerozuměli. Jinak jsme se od něj dozvěděli, jak se do Prahy těšil, že tu nikdy nebyl, ale chtěl přijet. A pak nás klasicky vyzýval, abychom křičeli a zpívali a skákali. V první řadě jsme roztáhli transparent, na kterém ani nevím, co bylo napsané, ale Gee z něj v jednu chvíli nemohl oči spustit. První písničky jsme tedy víceméně odzpívali za něj, ale ne že by nám to nějak vadilo. Zpívali jsme prostě pořád a všechno a nejen to, na co nám Gee ukázal nebo řekl, abychom zpívali. Poté byla Cemetery drive a já si vzpomněla na Mikeyho, který se při hraní této písničky na jednom koncertě natáhl zrovna ve chvíli, kdy Gee zpívá „way down“:-D Špičkový zvuk, užívala jsem si to, jak jsem mohla. The Sharpest lives a já zas myslela na Mikku, kde asi stojí, protože tohle je její oblíbená píseň. Welcome to the black parade a perfektní bicí Boba. Dost jsem se na něj v tuto chvíli dívala, co on při tom předvádí, to je síla. Gee pochodoval, Frankie skákal, dav šílel a zpíval za Geeho. No super! Při téhle písničce jsem čekala klasické konfety, které se při refrénu rozprsknou nad hlavami fanoušků. Nekonaly se. Přesto to bylo fantastické! Společně s konfetami MCR ještě vystupují s ohni. Na ty tu ale bylo málo místa, takže o ty jsme také přišli. Když se to tak vezme, náš koncert byl vlastně úplně obyčejný, žádné jejich speciální věci jsme si neužili, co se týče scény, ale upřímně musím říct, že mi to nijak nechybí. Určitě by to bylo fajn to vidět, ale hlavně že tam byla kapela, která předváděla super výkon!
Při další písničce jsem už byla úplně vysílená, přesto jsem se jí snažila užít co nejvíce. Byla to totiž I don´t love you, kterou zbožňuji. Řvala jsem co to šlo, ačkoliv jsem prostě už nemohla. Mezi písničkami jsem nekřičela, jen se opírala o ty přede mnou, snažila se získat trošku toho čerstvého vzduchu a alespoň tu chviličku odpočívat. Jenže pak přišel další nářez v podobě Give ´Em Hell Kid a já zase bláznila, stejně jako Gee na jevišti. Proto jsem pak asi následující House of Wolves tolik neprožívala a zase lehce odpočívala. To samé Teenagers, ale tam už jsem zase začínala chytat dech a skandovala, jak jsem mohla. Svítil na mě totiž Geeho reflektor. Ano, Gee se při mezihře přesunul k velkému reflektoru na jevišti, kterým začal svítit do davu s tím, že chce vidět naše obličeje. Poté přišly písně The Jetset Life Is Gonna Kill You a You Know What They Do To Guys Like Us In Prison, druhá jedna z mých oblíbených, docela mě vyčerpaly. Těžkým mezníkem však pro mě byla píseň Sleep. Neustále zpívání slov Just sleeeeeeeeeeep v refrénu, mě naprosto vyřídilo a jen tak tak jsem zůstávala při vědomí. Už jsem prostě vážně nemohla. A Gee pořád chtěl, abychom mu dokazovali, že chceme ještě přídavek. Samozřejmě, že chceme, ale když už nemůžeme? Nenechávala jsem se zahanbit a stále si před Geem hrála na fanouška plného síly, ale jakmile někam odběhl, málem jsem se složila. Hehe, jakoby to asi viděl. Možná proto jsem pak na Famous last words nemohla už dělat nic, ačkoliv to byla jedna z mých dalších hodně oblíbených písniček. Chytila jsem se zase až na konci. Připadalo mi, jakoby koncert už nikdy neměl skončit, ačkoliv jsem se na jednu stranu těšila, až skončí, já se dostanu z toho sevření fanoušků a budu si moct lehnout na zem. No a pak to přišlo. Perfektní Mama.Gerard šeptal do mikrofnu „Good night“, pod ním byl slyšet záznam s lítáním letadel a bombardováním a já hned věděla, o co jde. Začala jsem křičet jak pominutá, ačkoliv všichni kolem mě byli skoro úplně potichu. Já tuhle písničku zbožňuju a nenechala jsem si ujít to, abych si na pořádně nezařádila. Opravdu jsem řádila kvalitně. Správné pořadí jsem zjistila až z originálního setlistu, jinak jsem si totiž konečné písničky už moc nevybavovala, až na ty, které jsou notoricky známé. Rozhodně jsem ale věděla, že nehráli The Ghost of you, což mě docela mrzí, ale ne zas tak moc;-)
Po této písni odběhli z pódia a já se zas snažila odpočívat. Přesto mi ta samozřejmě nedalo, nabrala poslední dechy a řvala „MCR, MCR“ s ostatními. Začali hrát krásné klávesy, rozsvítilo se přímé světlo na mikrofon. Aaaach, Cancer. Gee zpíval fakt krásně, zpívali jsme s ním, nemohl nás uklidnit, když dozpíval, bylo to úžasné. Myslím, že pak byla ještě jedna písnička, ale už si vážně nejsem jistá, nebo rovnou přišla Helena? Ano, Helena a další požadavky na zpívání davu. Na pódium přilétlo několik červených růží a já se usmívala na Geeho, který měl teď doslova na růžích ustláno. My, fanoušci, jsme mu tam tedy stlali pořád něčím. Mraky plyšáků, pro které neustále přibíhali crew, někteří mu je naopak stavěli na kraj pódia, ale Gee vždycky přišel a kopnul je zpátky;-) V jednu chvíli se ale před mikrofonem objevilo něco, z čeho byl Gee docela nervózní. Vypadalo to, jakoby něco rozšlápl, nějaké střepy či co. Signalizoval na crew před sebou, aby s tím něco udělal a pak do konce písničky chodil jen opatrně kolem toho. Crew to zlikvidoval ručníkem mezi písničkami. Poslední slova Heleny a konec. Já vážně věřila v to, že se vrátí a zazpívají The Ghost of you, která na koncertu nezazněla. Ale ne. Byl opravdu konec. Gee rozdal tisíce pusinek do publika a odešel. Bob si hodil paličky nad hlavu, ale hodil je tak nešťastně, že mu obě spadly znovu na hlavu, on je chytil, smál se a hodil je za sebe. To on dělal při koncertě rád. Vždy bylo vidět jen paličky letící vzduchem za Boba. Poslední už skoro ve tmě, osvětlený bodovkou, odešel drobounký Frankie v úplně zpocené košili. Několikrát se uklonil, poděkoval a zamával a odešel. Jak sladké! Já tomu ale fakt nevěřila a prostě jsem chtěla,aby se vrátili.
Crew začali balit věci, takže opravdu konec. Crew se jaly rozhazovat nám věci z pódia a to teprv byla mela. Všichni chtěli alespoň něco, třeba papír, kde bylo pořadí hraných písní. Do mého sektoru se dostal ručník. Sice byl čistý, ale to nikomu nevadilo, protože byl přece z pódia MCR! Já ho přímo nechytila, ale chytily ho holky za mnou a držely. Tak jsem ho taky čapla a už nepustila. Tahaly jsme se o něj asi 3 minuty, než jsme se domluvily, že ho rozdělíme. Ale jak? To byste neřekli, jak mají MCR kvalitní ručníky. To prostě nešlo roztrhnout! Snažily jsme se nakousnout okraj, a pak ho trhnout, ale prostě to nešlo. Všechny jsme ho měly doslova plné zuby, jak jsme se ho snažily rozdělit. Nakonec jedna holčina vytáhla klíč, prorvala ho uprostřed a trhla. Tak jsme se rozdělily na dvě skupiny, každá měla jednu půlku a trhala a trhala. Nakonec jsem svojí část musela upálit zapalovačem, prostě to jinak nešlo. Sice už sekuriťáci pomalu vyhazovali, ale já se musela vrátit pro tašku za hrazením. S pocitem štěstí jsem si s ručníkem v tváři klekla na zem a opřela o ní i hlavu. Vypadala jsem asi dost zuboženě, protože se mě nějaké holky zeptaly, jestli jsem neztratila mobil. V tu chvíli začal zvonit. Byla to Mikka. Že prý stojí venku a čekají na mě s Vojtou. Řekla jsem jí, že přijdu za chvilku, že si jen skočím na WC se napít, a pak přijdu. Nemohla jsem se s halou rozloučit…Venku jsem se krom Vojty potkala ještě s Libuškou. Měla jsem úplně mokré tričko i kalhoty, vlasy, vlastně vše až po boty. U vchodu jsem si sebrala nějaké červené pití, co tam zůstalo stát, jak ho sekuriťáci vzali, když pouštěli, své jsem nenašla. Mikka se ještě chtěla vrátit do haly, proti čemuž jsem vůbec neprotestovala. Chtěla získat plakát MCR, který tam asi rozdávali, ani nevím. Už ale žádný nebyl. Tak jsme si vzaly jen letáky, co byly na zemi. Šly jsme ven a částečně si povídaly o svých zážitcích. Mikka stála ve 12. řadě, ale co jsem tak potom koukala na fotky a videa, wow! Jak už jsem psala, já si foťák nebrala a nakonec jsem za to byla docela ráda, protože zrovna v mém okruhu brali sekuriťáci foťáky jak na běžícím pásu. Bylo jasné, že budeme čekat na kapelu, zda je uvidíme. Sedly jsme si k ohraničenému místu poblíž tourbusů a zase vyslechly nezapomenutelnou hlášku od sekutiťáka: „To myslíte, že jako na vás čekají?“ A my: „Oni ne, ale my jo.“ Po chvíli jsme ale zjistily, že sedíme asi špatně. Sice tu sedělo fanoušků víc, ale přece jenom jsme měly pocit, že bychom měly stát jinde. Přece k nám kluci nepůjdou, když tam je jen natažená páska. To spíš bychom měly jít za ten kovový plot. Rozhodly jsme se to risknout a přesunout se prostě na druhou stranu. Vlastně jsme vyšly z prostoru haly a stouply si za hrazení. Celou dobu jsme si myslely, že tourbus MCR je ten, na který koukáme, ale později jsme zjistily, že to byl tourbus Billy Talent a MCR ho mají blíž k hale. Jak jsme ho poznaly? Nebyl nijak označený, ale holčina před halou nám přece ukazovala fotku Franka, jak jde kolem zeleného tourbusu. Za plotem už stálo pár fanoušků, kteří nás vlastně vyprovokovaly k tomu, abychom se začaly zamýšlet nad tím, proč nejít spíše tam.
Koncert končil asi ve tři čtvrtě na 11, protože v 11 jsme už stály u tourbusů. Stály jsme pěkně strategicky, protože jsme viděly na všechny, kteří chodili kolem, vycházeli z haly atd. V mokrém tričku už mi byla docela zima, ačkoliv jsem přes sebe ještě měla bundu. Nebyla ani polovina našeho čekání, než začal někdo vycházet, a k nám přišli čeští technici, kteří nám sprostě nabídli, že nám nechají za stovku kluky podepsat. Jasně jsme řekly ne. Ne, že bych nechtěla mít Geeho podpis, ale kdo ví, kdo to bude kde podepisovat a navíc já bych radši, kdyby mi to podepsal on sám anebo se mi ani nemusí podepisovat, stačí jen když ho uvidím. Pak se objevila holčina s 5 pizzami, které nesla do zeleného autobusu. Tím jsme se ujistily, že je to tourbus kluků. Uvnitř byla vidět mikrovlnka, krásný pocit, když člověk ví, že tam vlastně kluci žijí a on na jejich dočasný domov kouká.
Po chvilce začali chodit kluci z Billy Talent. Teda asi. Já je nepoznám, poznám jen zpěváka a Elvise, ostatní jsem viděla jen koutkem oka. Ale poznala jsem, když procházel kytarista. To byl totiž ten, kterého jsem si spletla s Frankiem. A za chvilku procházel Matt Cortez. Na toho jsme nevolaly, ale poznaly jsme ho. Ten procházel asi 3x. Tam, zpátky, tam… Jednou se dokonce rozběhl. Skoro jako poslední z Billy Talent šel Elvis a nakonec zpěvák, který se ale jen tak mihnul a na rozdíl od ostatních kluků z kapely, jako jediný šel schovaný za kamionem. Jinak kluci z Billy Talent byli vážně skvělí. Chodili se nám dobrovolně nabízet k podepisování. Já osobně a myslím, že Mikka taky, nemáme ani jednoho z nich. Čekaly jsme a chtěly jsme MCR. Vždy přišli a na něco se zeptali, ale ze začátku nám vůbec nedošlo, že jsou to Billy Talent, jak říkám, málokoho jsme poznaly.
Pak začalo chaotické přejíždění kamionů, takže jsme v jednu chvíli neviděly pořádně ani jednu, ani na druhou stranu. Netrpělivě jsme přešlapovaly za hrazením, většina fanoušků stála proti tourbusu, my stály víc u východu z haly. Hlídala jsem si každý stín na stěně, ten totiž předznamenával, že někdo jde. A pak to přišlo…
Drobná postavička, kšilt na hlavě, přes ní kapuca, bágly všude… “Mikko, foť, to je Frankie!“ Nechtěly jsme ho vyplašit, protože jsme věděly, že nemá rád ječící fanynky a ještě než jsme vůbec něco stihly říct nebo zavolat, Frankie na nás sám začal mluvit. Prý „Hello“. Sladčeji jsem to snad neslyšela… Řekl, že si jen dá věci do autobusu a že přijde za námi. Zopakoval to ještě jednou, jakoby nechtěl, abychom začaly hysterčit, že určitě nepřijde, že nám jen chce šikovně utéct. Klidně nám to takhle řekl a „OK?“ a my „OK“… A nechaly jsme ho klidně odejít. Vážně jsme mu moc věřily. Snad se ani v autobusu neotočil a už byl zpátky. Památníčky, plakáty na podpis jsme měly už připraveny. Stála jsem kousíček od něj, mohla jsem se dotknout, ale neudělala jsem to. Prostě jsem si užívala, že tam stojí. Pamatuji si, komu se podepsal jako první. Nabízela jsem mu fixu, ale on si vzal svou vlastní z busu. Je zlatíčko! První byla Polka, která spolu se mnou a Mikkou tam stála ještě s jednou holkou, jinak nikdo. Napsal jí i věnování. Jako bych ho slyšela, jak říká „Hello, how are you? What´s your name?“ Pak se podepsal Micce, znovu se ptal, jak se má, pak jsem se dostala na řadu já. Mikka mezitím fotila a natáčela, jak se podepisuje. To jsme ještě, když jsme tam tak čekaly, přemýšlely nad tím, na co bychom se jich zeptaly, kdyby přišli, zkoušely si přízvuk, aby to znělo dobře, zkoušely různé verze. Bylo to skvělé. Nechtěla jsem ho rušit, když se podepisoval, ačkoliv vím, že by to zvládnul mluvit a podepisovat se zároveň. Počkala jsem, až bude psát polední písmenka, a zeptala se ho, jak se mu líbil tento koncert. On se nečekaně rozpovídal, čekala jsem jednu větu, krátkou odpověď, ale on mi začal povídat o tom, jak to bylo skvělý, že ačkoliv měli malou scénu, byla to skvělá show, že to byl jeden z nejlepších koncertů tohoto turné, že jsme jim znovu dali naději nebo důvod hrát dál. Pak se myslím ptal, jak se show líbila nám a já jen, že byli great! A on „thank you“. Líbilo se mi, jak říkal své „thank you“, protože vždy když se podepisoval, fanoušek mu logicky děkoval a on „no, thank YOU“. Bylo to vážně úžasný. Taky jsem se divila, jak krásně jsem mu rozuměla, protože Frank je ten poslední, komu vždy z MCR rozumím. Gee má naprosto krásnou angličtinu, ale Frankie mluví zaprvé dost rychle, šumluje a také používá hovorové výrazy. Tady jsem mu ale rozuměla úplně vše. Jako bych prolomila bránu mlčení a k dotazu se odhodlala i Polka, která se Franka zeptala, jestli přijedou i do Polska. On říkal, že by fakt hrozně rádi, jako navštívili naši zemi, navštívili i jejich. Pak jsem ho už moc neposlouchala, ale myslím, že říkal, že to nezávisí na nich nebo tak něco. Přesně tuhle otázku a odpověď má Mikka nahranou na foťáku. Frankie se pak společně se svým bodyguardem, či kdo to byl, pomalu přesouval dál a dál a podepisoval se a podepisoval. Ztratily jsme s ním kontakt a jen útržkovitě jsme získávaly informace typu, že neví, jestli Gerard se také přijde podepisovat.
My jsme si zatím vyměňovaly s těmi Polkami e-mailové adresy, protože jednu jsme s Frankiem přes mříže vyfotily. Frankie tam vypadá jako vězeň, jak stojí za mřížemi;-) Bavily jsme se s nimi anglicky a byla to vážně sranda, jak jsme se nemohly chvílemi domluvit. Ale cítily jsme se všechny šťastné. Zůstaly jsme stát stále na stejném místě a Frank se nám stále vzdaloval. Doufaly jsme totiž, že se objeví i Gee a ostatní kluci. Zase přesun kamionů, zase špatný výhled. Ach jo. Bylo vidět jen kousek místa, kde kluci přecházeli. To jsem si tak vzpomněla, jak když jsme viděly, jak jim nesou pizzy do tourbusu, říkaly jsme: “Kluci, dělejte, stydnou vám pizzy!“:-D
Po chvilce se objevil Big Worm, což je bodyguard Gerarda a hned za ním malinká, zachumlaná postavička táhnoucí bágly, schovaná ve své čepičce, zabalena do bundy. Ano, sám Gerard Way. Vůbec se nerozhlížel a spěchal do tourbusu. Snažila jsem se na něj zavolat „Gerard, please!“ ale vůbec nereagoval. Neotočil se, prostě nic. Nevadí, chápu ho. Táhne dvouhodinové vystoupení, pak ho v zákulisí čekají novináři, fotografové, Bouček z T-Music, výherci Meet&Greet atd. A na všechny má být milý, musí to být vyčerpávající. Už na Frankovi bylo vidět, jak je unavený, mluvil tak a měl ospalá očka. Jak ale říkám, stačí, že jsem ho viděla!
Nějak jsme ho minuly, když nastupoval do busu, vzápětí Worm vyšel a vrátil se do haly. Frank tam ještě stál a stále se podepisoval, ale brzy se také rozloučil a odešel do tourbusu. Nakonec odjela část kamiónů, takže jsme měly tourbus přímo před sebou v celé jeho kráse. Ray a Bob nikde, možná byli ještě v hale, možná šli do tourbusu dřív. Nevíme. Rozhodně se část fanynek snažila Geeho vyvolat, ale já myslím, že i kdyby se rozmýšlel nad tím, zda má za námi přijít, tohle by ho naprosto odradilo. Stály jsme tam ještě chviličku, když Micce volal táta, kde jsme, že už před halou stojí hodinu, že ví, že koncert už skončil před 2 hodinami. Ať se nám to tedy líbilo nebo ne, musely jsme jít. Rozloučily jsme se tourbusem i s novými kamarádkami a šly do auta. Vysvětlily jsme tátovi, jak se věci mají. Stáli tam s ním nějací fanoušci, kteří na nás koukali jak na zjevení, že máme Frankieho podpis a ještě tam šli čekat, zda se někdo objeví. Zda se ještě někdo objevil, nevím, ale my s klidem odjeli. V autě jsme si ještě dovyprávěly zážitky z koncertu a pokochaly se fotkami a videi.
Hell yeah,Chemical!:-D


<-- zpět