author: sapako

Tak tedy... k hale jsme dorazili... no já vlastně nevim kdy, asi něco kolem půl 2? Nějak tak. Celý den sem se cítila celkem klidná, za to mě Klárka obdivovala, ale to odkráčelo když jsme dorazili k aréně. Jenom co sem viděla tour busy a halu, na které střídavě blikaly nápisy Marylin Manson a My Chemical Romance, sem mi udělalo strašně zle. A nebyla sem sama... podívala sem se na Klárku a podle jejího výrazu na tom byla úplně stejně. Začaly jsme řešit, že tady to bude... tady večer uvidíme naše hrdiny! Bylo to zvláštní. Klárku sme doprovodily k vchodu č. 32 a zmizela... rozhodly jsme se, že si půjdeme koupit něco k jídlu. Nebyla se mnou řeč, se přiznám. Byla sem úplně rozhozená... byla mi zima, ale zároveň jsem se potila. Prostě sem byla u arény, ve které se měli večer objevit MY CHEMICAL ROMANCE!!! Prostě fakt oni... z toho mi nebylo nijak extra dobře a ještě tomu dávali třešničku na dortu lidi, kteří se na "moje"(nechci si je přivlastňovat, jen k nim mám tak velký vztah, že si je jako moji označuju :D snad chápete... to, že nejsem jediná fan, jsem pochopila už dávno... dík WTTBP) MCR přišli podívat. Chvíli mi připadlo, že sem přišla na špatný koncert nebo že jsem spíš přišla na maškarní... mašličky, sukýnky, korálky, patky(myslela sem, že se to jen tak říká, že to patří k emu:-/ ale bylo to "patka sem, patka tam, patka všude kam se podíváš“), čelenky a podobné "serepetičky". Všechno černé, růžové, bílé. Nejlepší byl ale fakt Pan Sponka. Ani sem neměla na nic chuť, když sem se dívala, co všechno "fandí" My Chem... chudáci... hodně lidí tam stejně nebylo pro jejich muziku, ale pro Gerardův a Frankieho xichtík... tím sem si jistá. Holky, které byly oblečené v černém obleku s červenou kravatou ve stylu Helena, černý pás přes oči nebo kříže ála Frankie... to bylo všude kolem. Daly jsme si hranolky, já si zapálila několik cigaret a byla sem klidnější. Nechtěla jsem si ten den nechat zkazit ničím a nikým, tak jsem lidi přestala řešit. To mi ale nevydrželo dlouho... psala jsem Klárce kde se mi fláká a ona mi napsala sms jako by nic "čekám na rozhovor s Gerardem" no super jako :D Jako by se nic nedělo... nějaký Gee tam, nějaký sem. To sem byla na chvilku zase mimo, ale taky to odešlo, ale ne uplně... a tak jsme čekaly a čekaly a čekaly...
vůbec nevim, kolik bylo hodin, když začala zvukovka... ale bylo to... ah! Šli jsme s Týnou na záchod (bylo trapný, když nám v každý hospodě řekli, že nemaj :-/) a když jsme se vrátili, holky nám oznámily, že právě hráli Mama. Cože??!! Já si někde vyprazdňuju močák a oni si zkouší Mama?! Pche... tak šel zbytek naší skupinky na jídlo a taky na záchod a my jsme s Týnou zase čekaly. A potom... nikdy jsem netušila, že slyšet Gerardův hlas může být něco tak krásného... uplně sem ztuhla. Podívala sem se na Týnu a ta měla blažený úsměv. Myslím, že sem řekla blbost, která by nikomu nedošla a to:"To je Gerard" :D já to fakt řekla bože. Týna jenom pokývala hlavou, ale proč sem to uplně řešila? Že to je vážně Geeho hlas a ničí jiný... byl nádherný! Odzpíval nám skoro celé I Don´t Love You a přišlo mi, že nikdo to neřeší, že jde slyšet ten jeho krásný hlásek, jen já. To sem jediná tak blbá nebo co? Ale to, že sem ho slyšela a věděla, že on je v hale, před kterou já sedím, mi dodalo najednou hrozně moc energie. Pak sem slyšela bubny... oj oj Bob Bob! Byl to úžasnej pocit. Tak jsme tam seděly a já byla najednou strašně happy a už sem se nemohla dočkat, byla sem najednou uplně jakoby "nabitá".
Klárka přiletěla před půl 7 a já hned chtěla všechno vědět. Říkala, že koukala na Gerarda, jak s ním dělaj rozhovor a vypadal divně, sklesle, nevstřícně... tak jako "dělejte si se mnou, co chcete". Mno potom sem slyšela jak zkoušeli BT, Surrender a Fallen Leaves sem postřehla... To už jsme stály před halou, já skákala... nevim proč, ale fakt sem skákala :D Rozcvička dejme tomu. Po malé hádce s tím borcem, který nám zakázal foťáky, se pouštělo... utíkala jsem jak nejrychej to šlo a doběhla do asi 3. řady.
Ani nevim, jak dlouho se čekalo než přijdou BT, ale Gabča, Klárka i Týna šly pryč ještě než přišly... to mě trochu mrzelo, ale co už. Já jen vím, že mi Týnuška řekla, že to budou vážně My Chem, tak ať si to hlavně užiju. Až mě skoro rozbrečela. :P Byla jsem celkem mimo. Lidi se vytahovali jak na běžícím páse a to ještě BT pořád nepřišli. Byla jsem uplně ale uplně nalevo. Říkala sem si, že být před Ianem a potom před Frankiem, to není vůbec špatné, ale chtěla sem vidět všechny a to pořádně, tak sem se drala doprostřed. Tam jsem zakotvila, ale posunulo mě to cca do 10. řady, ale byla sem spokojená. Konečně nastoupili BT!!! Byli uuuuuuuuuuuplně mega moc skvělí! Začli tušim songem This Is How It Goes potom Devil In a Midnight Mass a potom už nevim... BT sem si užívala, ale ne uplně, protože sem chtěla mít dost sil na mé vyvolené. BT odešli a my zase čekali. Ani nevim, jak dlouho, ale nervozita se zase ozývala, protože sem věděla, že nástup My Chem se blíží.
Spadla červená plachta po Billy Talent a objevil se nápis MY CHEMICAL ROMANCE. Všichni začali řvát, ale mně se "jen" strašně zrychlil tep. Začala sem se rozhlížet kolem sebe, jakoby snad měli přiletět z nebe... sice je považuju za poloviční bohy, ale tohle fakt ne :D Trošku mě mrzelo, že nebude nic jako The Black Parade show, ale co už. Za bicíma se zanedlouho objevil Bob! Tak přesně teď sem chtěla začít řvát, ale zase nic. Zase jsem jen hleděla a přemýšlela, jestli to je Bob, nebo to není Bob. Nakonec jsem ze sebe něco dostala, ale moje hlasivky se opravdu projevily až později. Na scénu přiletěl Frankie, Ray, Gerard a Matt... toho sem viděla mimochodem za celý koncert asi 3krát, ale nic se neměnilo. Mikeyho zastoupil dost dobře, umí stejně hezky stát :) Nic proti Mikeymu, ale od asi půlky dubna jsem na něj pěkně naštvaná. No zpět... Dead! Naprosto báječný song a já jak trdlo stojím a hledím... hypnotizovala sem Gerarda. Zase mi běhaly v hlavě ty stejné otázky... „Je to vážně on? Ten Gerard Way? Nebo dobrý náhradník...?“ Můj pohled spadl na Frankieho a pochopila sem, že jsou to vážně oni. Nikdo by nedokázal Franka tak dobře napodobit. Dead skoro končilo a já se začala probírat. Až při "lalalala" sem se začala nějak zapojovat. Musim ale přiznat, že na začátku Dead sem Gerardovi skoro vůbec nerozuměla a kytary mi taky připadly hodně smíchaný do sebe, ale potom se to zlepšilo. Nevim, jestli to bylo tím, že sem byla uplně mimo z toho, že pár metrů před sebou mám lidi, které obdivuju nebo byl zvuk vážně špatný. Ale BT měli ozvučení na 100% lepší... zas tak mimo sem nebyla. Potom přišlo Disappear. Na tenhle song sem se těšila jak dítě na zmrzku, takže sem si začala pořádně užívat. Skákat, křičet, zpívat s Gerardem... to všechno mě strašně vysilovalo, ale já nepřestala. Začala sem se rvát dopředu. Jsem na sebe pyšná, že sem chytla asi tu 5. řadu :) Postavila sem se ale před děsně vysokou holku(měla výhodu… výš je víc vzduchu a taky lepší výhled)tak sem ji nenápadně dloubla loktem, ona se otočila a já se procpala před ni :P haha... Další song byl I´m not Okay... áááááááá, tak teď sem skákat vážně přestat nemohla. Když se blížilo "trust me", kterého se většinou ujme Frankie, uplně jsem na něj hleděla a modlila se, ať si zařve... už už se přibližoval k mikrofonu, ale nakonec ho jen zvedl a zahodil :-/ Škoda mno... jinak při I´m not Okay mi bylo děsně zle. Sice už jsem si nesedala jako při BT(čumim, že mě neušlapali), ale chtělo se mi jít dozadu, ale neudělala sem to, páč to byli My Chem a jít od nich dál a ne blíž nepřipadalo v úvahu. Cemetery Drive. U té si pamatuju, že sem hleděla snad celou dobu jen na Boba. Byla sem mimo z jeho umění. Fakt byl skvělej a koukat se na něj bylo úžasný. Takže Cemetery Drive si nějak moc nepamtuju. Dále The Sharpest Lives... to sem Frankieho poprvé viděla na zemi, ale potom se tam válel hodně často :) WTTBP. Ještě před koncertem jsem si říkala, že při tohle songu bude zpívat celá hala, ale u zbytku ani ne. Ale překvapili jste mě lidi a to přijemně. Hala zpívala při všech písničkách, jen při Give ´Em Hell Kid sem nic moc neslyšela... ale WTTBP... mno Gee měl co dělat, aby nás přeřval :P potom I Don´t Love You. Pro mě asi jeden z nejkrásnějších momentů koncertu. Potom co vyšel singl se mi tahle písnička trochu omrzela, ale live to bylo něco nezapomenutelného. No a Give ´Em Hell Kid, jeden z nejoblíbenjších songů nemusim komentovat... když končilo IDLY, tak sem si říkala, že už sem vážně strašně vyčerpaná, ale Give ´Em Hell Kid mě zase nakoplo. Zase sem začala skákat a zpívat. Gee jen udělal malé gesto a já skákala jako šílená... už sem nebyla mimo, pořádně sem si to užívala. Co je nádhernějšího? Stála sem uprostřed v páté řadě v t-mobile areně, přede mnou nebyl nikdo vysoký, viděla sem na všechny členy kapely uplně nádherně, zpívala sem jejich texty, poslouchala jejich muziku... bylo mi nádherně. Přišlo House of Wolves a to sem věnovala hlavně sledováním Frankieho... a to bylo fakt šupa :) Děsně sem se těšila na to, až ho uvidim hrát na kytaru a nezklamal mě :-* Teenagers sem si zase odřvala. Potom sem slyšela první tóny Jetset Life Is Gonna Kill You a sekla sem se... Cože?! Jetset? Tu jsem jako fakt nečekala., ale byla sem happy, uplně skvělej song. To oni jsou ale všechny mno :) ale mohli místo ní zahrát třeba Venom nebo moji oblíbenou TGOY... při té bych bečala. Prison... ááá další song, na který sem se uplně mega mocně těšila... Holka vedle mě se ZASE zeptala, co se hraje za song, tak jsem jí zase odpověděla, ale už mi to lezlo krkem. Při tomhle songu sem sledovala zrovna Raye a ten se pořád nádherně usmíval, byl skvělej! Jeho házení afrem ze strany na stranu, nádhera! Ale úsměvy rozdávala na všechny strany. Všimla sem si, že se díval někam směrem k mému okruhu, tak sem jako blbá začala mávat a skákat, aby si mě všimnul a VŠIMNUL!!! Usmál se na mě a já byla v sedmém nebi. Usmál se tak nádherně, že to ani možné není :) Při dalším songu, kterým bylo Sleep sem si trochu odpočinula, protože ho moc nemusim a stejně se na něj nějak dovádět nedá. Ale těšila jsem se na Geeho řev na konci songu a naskočila mi husí kůže... to vlastně vždycky, když ze sebe Gee vyloudil ten krásnej zvuk řvaní. Třeba při Disappear... och :) Famous Last Words a potom Mama... tu sem si teda fakt užila, na tu nezapomenu! Uplně skvělýýý!!! Gerard poděkoval a šli pryč, ale já věděla, že se ještě vrátí. Někteří tupounci odcházeli a tak sem chytla fleka ještě o něco blíž. Chvíli nic a potom tma a jen Gerardova silueta. Byl mi jasný příchod Cancer, a tak sem se chtěla psychicky připravit, ale stejně při tom pohledu a poslechu Gerardova hlasu se mi draly slzy do očí. Slyšet z jeho úst ty slova o smrti a loučení... i když sem se snažila, nešlo to. Mávala sem rukama, zpívala s Geem a v očích jsem cítila první slzičku. Možná to někomu přijde blbý, ale já se za to nestydim. Do kopy mě dala Helena, ale to jen ze začátku... potom sem si začala uvědomovat, že tohle je tutovka, poslední song a oni odejdou a už se nevrátí... úzkost! To začalo převyšovat nadšení z koncertu... oni odejdou... už se nevrátí... proč to tak rychle uteklo? Vždyť hráli sotva 10 minut nebo ne? Snažila jsem se na to nemyslet a song, který mě k MCR přivedl si taky pořádně užít. Helena skončila, Frankie se obejmul s Gerardem a odešli. Frankie ještě odhodil kytaru a zamával a šel taky.Vím, že víc sem si tenhle koncert užít nemohla... fakt ne. Dala sem ze sebe uplně všechno, stejně jako Bob, Ray a Frankie. Musim přiznat, že od Gerarda sem čekala trošičku víc. Ale stejně jeho grimasy při „for the monsters that I´ve been“ a úšklebky při Mama neumí nikdo jinej;-)
Světla se rozsvítila a já běžela jak na závodech. Většinou se z koncertu vaší nejoblíbenější kapely takhle neprchá, ale když víte, že máte být u vchodu, který vám zajistí setkání s kapelou… tak neříkejte, že byste nezdrhali taky ;) Dostala jsem se tam celkem rychle a ještě jsem čekala na Klárku. Vlasy, tričko i kalhoty sem měla uplně promáčené. Venku bylo celkem chladno, takže sem se třepala jako ratlík. Klárka přišla za chvíli, potom volali naše jména a my chodili dovnitř. Chvíli jsme čekali, Lucka se nám pochlubila s dárkem pro Frankieho. Bylo to krásný, fakt jo! A taky z toho měl velkou radost;-) Tak jsme šli… já hleděla na zem a snažila si tlouct do hlavy, že nesmim být mimo. Musim se pořádně soustředit, poslouchat je a dívat se na ně. Tohle už se mi nikdy nestane. Na zemi jsem „potkala“ zelené šipky, na kterých bylo napsáno Billy Talent, tak jsem šla po nich a nečekali byste kam mě dovedly. Za BT :P Ti mi byli ale v tu chvíli tak trochu volní :P
Došli jsme do divný místnosti, kde jsme chvíli čekali. Rozhlížela jsem se kolem a co nevidim… Gerard!!! Kulit oči jsem nikdy pořádně neuměla, ale jsem si jistá, že teď mi vylezly z důlku znamenitě. Podívala jsem se na Klárku. „Je to on?“ Gerard promluvil… JO! Je to on! Takový hlas nemá nikdo jiný. Prostě Gee! Potom jsem zaregistrovala i Raye, Frankieho a Boba. Začali tam srovnávat stolečky, na kterých měli už připravené fixy. Řekli nám, že máme postupně chodit pro podpisy a potom se vrátit ke stěně, od které jsme došli. Pustila jsem před sebe Klárku, protože jsem chtěla vidět reakci kluků na knížku, kterou jim měla sama předat. Ray byl ten šťastlivec, kterému byla knížka předána. Klárka mu řekla, že pro ně má dárek, že je to kniha s příběhy od jejich fanoušků. První Ray vypadal jako by ho to nějak moc nezajímalo a podepisoval dál, ale když si knihu vzal a otevřel, tak se mu spolu s ní otevřela pusa. Říkal něco jako „To je fakt knížka! Ty jo…“ začal listovat a Bob s Frankem, kteří zrovna neměli co podepisovat se naklonili a začali do knížky vejrat taky. Všichni pořád děkovali a byli vážně překvapení a myslim, že sem jim to moc líbilo;-) Ray ještě řekl, že se v buse vždycky nudí, tak že si to bude číst;-) Klárka teda přešla k Bobovi a já měla jít k Rayovi… srdce mi začalo mlátit jako o život. Natáhnul na mě ruku, usmál se a mile pozdravil. Tak sem ho pozdravila taky, podala mu Three Cheers for Sweet Revenge na podpis a on podepsal jak CD, tak plakát. Potom sem šla k Bobovi a ten byl stejně příjemném a milej. Taky natáhnul ruku, pozdravil a taky se podepsal. Pro Boba sem měla vždycky slabost, takže jsem na něj koukala a culila se. Musel na mě být zajímavý pohled. Dál byl na řadě Frankie. Nikdy, nikdy nezapomenu na ten jeho pohled. Podíval se na mě těma jeho nádhernýma obrovskýma očima, krásně se usmíval a podával mi ruku. Musela jsem se mu pořád dívat do oči, protože byl fakt děsně krásnej;-) Podala sem mu ruku a on uplně „hiiiiii“! S úsměvem(smála sem se celou dobu, co jsem tam byl… nešlo jinak) sem ho taky pozdravila a už sem měla pod nosem ruku Gerarda. Jako u všech jsme si podali ruce, pozdravili. Gee se mě ale zeptal jak se mám… takovou otázku sem vůbec nečekala. Myslela jsem, že to bude jako u všech. Podat ruku, pozdravit, usmát se, podepsat a dál… Tak jsem ze sebe vykoktala něco jako, že se mám uplně great a že jsem strašně happy a že mu děkuju. Na to mi Gerard poděkoval taky a podepisoval se. Za mnou byla Lucka, která zrovna předávala Frankiemu dáreček, tak sem se Geeho zeptala, jak se má on, že mi přijde nesvůj nebo smutnej nebo já už nevim co jsem přesně řekla. Trochu se zarazil a kouknul na mě a řekl, že má nějaké osobní problémy, ale ať se s tím vůbec nezatěžuju. Na to jsem mu řekla něco jako, že mě to mrzí a doufám, že to bude lepší. A ten pohled, který na mě hodil… na ten teda taky nikdy nezapomenu. Upřel na mě svoje utrápené oči a řekl, že mi moc děkuje. A já „Za co?“ bože proč mi děkoval? Já bych měla děkovat jim za to, že vůbec existují. A on mi řekl, že za podporu… Už mě z tama začal někdo hnát, tak sem se s ním rozloučila, on ještě jednou natáhnul pravici, tak sem mu podala svou a ještě jednou mi poděkoval. Pamatujete? Vraťte se tam, odkud jste přišli. Jasný…
byla jsem z Gerarda uplně mimo, takže jsem šla uplně jiným směrem. Vlastně jsem zamířila tam, odkud přišli My Chem. Nějak jsem se dokolíbala zpátky a přemýšlela nad Geem. Bylo mi z toho celkem úzko… člověk, kterého tolik obdivujete, vzhlížíte k němu, váš vzor vám do očí řekne, že se nemá dobře. Chtělo se mi až brečet. Myšlenky na smutného Gerarda zahnal jak jinak než Frankie;-) Dostal od Gabu dárek. Byla to nějaká maska, která měla pumpičku, se kterou když Frank pumpoval, tak mu nahoře vylézala ještě další maličká hlava. Byl z toho uplně nadšený, běhal tam s tím a pumpoval a pumpoval :D Byl roztomilej. Pořád se smál a pumpoval. Prostě nádhera;-) Stoupnul si vedle mě a první jsem z toho byla celkem nesvá, když vedle mě stál asi 5 cm kytarista nej kapely na světě. Prostě jsem si ho prohlížela, viděla ty tetování a byla si jistá tím, že se mi zrovna plní sen. Že jsem v jedné místnosti s My Chem. „Frankie?“ oslovila jsem ho… BOŽE! Já oslovila Franka Iera… mě asi klepne. Posunul si masku na čelo, aby na mě viděl a zase s jeho nááádherným úsměvem jen pohodil hlavou jako co po něm chci :D Tak jsem mu řekla, že je crazy a on se začal smát a kývat hlavou;-) Takže nebyl proti… to by byla taky blbost, kdyby to zapíral, že? Všichni se začali shromažďovat na jedno místo, tak jsem pochopila, že se bude fotit;-) Frankie do mě zezadu strčil… spíš mě tak popohnal abych šla, tak já teda šla;-) Vyfotili jsme se a chystali se k odchodu. Frankie pořád ještě nadšený z jeho nové hračky vstal a otočil se tak, že jsme do sebe narazili, tak se mi omluvil, ale mě to vůůůůůůbec nevadilo. Komu by to vadilo, že? :P No tak jsem na něj zamávala, on zamávala taky a šli jsme…
vyšli jsme ven a mě se chtělo děsně brečet štěstím. Na zemi seděly holky a já když uviděla Týnu, tak jsem za ní musela doběhnout a obejmout ji. Ona jediná ví, co pro mě My Chem znamenají a ona jediná chápala, v jakém jsem byla rozpoložení. Zapálila jsem si, abych se trochu uklidnila, ale stejně jsem byla uplně mimo. V ten den už se nic zajímavého nestalo. Jen jsem si pořád prohlížela moje podepsané CD a plakát.
Vím, že teď mám k My Chem ještě blíž než jsem měla před 3.6.2007 a to jsem si myslela, že to už ani nejde. Myslím na ně kudy chodim;-) Je to uplně báječný, že já jsem si je představovala jako uplně skvělé lidi. Vysnila jsem si je jako moje hrdiny… lidi, kteří jsou strašně milí, skvělí, zábavní a tak… a oni takoví doopravdy jsou! To je naprosto skvělý pocit. Když jsem došla domů, tak jsem se podívala na podepsaný plakát a padla na mě taková depka. Splnil se mi sen. Setkala jsem se osobně s My Chemical Romance, byla jsem na jejich koncertě… tak proč mi bylo tak strašně smutno? Nevim, ale když si na ten den vzpomenu, tak mám pořád zvláštní pocit. Mám podpisy a mám s nima fotky… neuvěřitelné.
Chtěla bych poděkovat Klárce, protože hlavně díky té se mi tohle stalo. Díky moc, nikdy ti to nezapomenu. V novinách se pořád psalo, že My Chemical Romance přijedou k nám, teď budou všude recenze a potom na to už všichni zapomenout, ale já tenhle den budu mít v paměti a v srdci ještě dlouho… snad bych mohla říct, že do konce života. V pondělí večer, když jsem usínala, jsem před sebou viděla ty Gerardovi smutné oči a rozbrečela jsem se. Zase. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli už se má líp. Ten den mě přesvědčil o tom, že jsou to taky normální lidi. Mají svoje problémy a tak… ale pro mě budou vždycky přece jenom něco víc… thanks MCR!!!
Jediné co mi na koncertě a meetu moc moc chybělo, byl Mikey:(


<-- zpět