author: Neriss

Tak se to podařilo. Přesvědčila jsem zezačátku neúprosné rodiče, poslala kámošku pro vstupenku do Přerova, nasedla na vlak a jela. S bratrem, který se učil a neseděl ani se mnou, nějaké tři hodiny cesty a na konci s přečtenou knížkou, kterou jsem do té doby louskala přes dva měsíce. tak a byli jsme tam: „Hello Praho,“ jak už nás za pár hodin vítal samotný Gerard Way. Vlastně jsem si ani pořádně neuvědomovala, že za chvíli uvidím pohromadě dvě moje nejoblíbenější kapely. Dvě kapely, o kterých jsem ani nedoufala, že by mohly koncertovat spolu. A taky mi to dalo docela dosti práce, přesvědčit rodiče, ať mě pustí na první koncert v mém životě, patnáctiletou, neznalou Prahy, ale asi úspěšnou v cestě za svou tužbou.
Začalo to někdy, tuším, v dubnu, když jsem nechtíc zaslechla diskuzi dvou spolužaček a odtušila z rozhovoru, že se chystají, alespoň ve svých snech, na show mé oblíbené a milované skupiny. Hop sem hop tam, ani jsem se nenadála a už jsem si plánovala, kde vezmu peníze na vstupenku, jak přesvědčím rodiče, kdo se mnou pojede a kde přespím. A ještě jsem nahlas zadoufala o zahlédnutí mé snad ještě oblíbenější kapely BILLY TALENT. Jaké to bylo překvapení, když mi druhý den sdělila kamarádka, že právě ONI přijedou do Prahy v roli předskokanů. Nikdo z přítomných nechápal, proč skáču po chodbě dva metry vysoko, v zaslepené euforii blaženě výskám, ale nedokážu vydat jediné moudré slovo. A to jsem ještě měla na paměti mamčino důrazné a jednoznačné odmítnutí a táta o tom radši zatím nevěděl. Však co, já jsem prostě chtěla. Ale taky to chtění zase chtělo proměnit ve skutečnost.
Simsala- bim! Přesvědčeno, usmlouváno, přešťastno. Tohle by teda bylo tak vše ke koncertní předehře:-).
V Praze si mě na nádraží vyzvednul bratranec a dovezl do jejich útulného bytečku. Navíc mi vysvětloval cestu od T-mobile arény až k nim, kdyby koncert skončil v pro něj nevhodnou dobu, což se taky bohužel stalo. No nicméně, kolem šesté hodiny jsem se sešla před vchodem s kamarádkou a zařadily jsme se do už tak dost přecpané fronty. V sedm hodin byl ke slyšení „uvítací“ vřískot, to když dovnitř pustili první várku návštěvníků. My se tam dostaly až tak po půlhodině čekání a absolutně netušily kudy kam, takže vyhrála možnost „přímo za nosem“, tedy rovně, přeskočit zeď, pak přeskočit další a volnou chůzí do davu kolem zběsile pobíhajících a vřeštících nadšenců. Ještě jsme si docela počkaly a pak už se mohly jen kochat. Na scénu totiž nastoupili…
BILLY TALENT. Perfektně rozproudili a nažhavili celé publikum a já už při úvodních tónech opustila svou kamarádku ve snaze vybojovat lepší místo ve předu. To mě totiž ještě nikdo nevaroval, že tam bude boj o přežitíJ. Cestu mi razili dva vysocí kluci, přes které jsem sice nic neviděla, ale dostala se díky nim do páté „řady“. Tam se pohyb na dlouhou dobu zastavil, ale výhled byl nakonec skvělý. Kotel jak má být, i když v sousedství holek, které mi byly sotva po pás, vřískaly, pištěly, mávaly horlivě rukama potaženýma různými pruhovanými potítky, návleky na ruce apod., ale užívaly si to. Každou chvíli někdo zoufale vykřiknul „VODU, VODU“, jenže většinou se dočkal jen sprchy z Pet lahví od sekuriťáků. Pak se k tomu přidalo už šíleně depresivní „NA PITÍ! PITÍÍÍ!!!“ a ochranka rozdala do prostoru několik kelímků plných vody. Vlny v publiku a hlavně ve předu byly solidní. Chvíli nakloněni dopředu, chvíli v záklonu, občas ve vzduchu, ale s očima stále přilepenýma na pódiu. Frontman kanadské skupiny, Ben Kowalewicz dával najevo svou spokojenost s Prahou, pochvaloval si krásné Pražandy a vůbec Češky a hlásal, že BT chtějí mír. Rozjeli to ve velkém stylu. Sám Ben za chvíli odložil tričko, vytrvale a perfektně zpíval a kytaristovi Ianovi už začala nepřirozeně brnkat jindy dokonalé rovná ofinka. Když se Ben zeptal, zda bychom na ně přišli, kdyby znovu přijeli do Prahy, ze všech sil a z plna hrdla jsem zařvala své „YEEES“! Pak už se s námi rozloučil a přenechal místo hlavním interpretům večera. Organizátoři strhli „talentovskou“ červenou plachtu a diváci opětovným vřískotem uvítali pouhý nápis MY CHEMICAL ROMANCE. A jaké to teprve bylo při jejich příchodu. Díky neustálému řevu hlas Gerarda, frontmana partičky z New Persey, zanikl, ale po počáteční euforii se nádherně rozléhal po celém sále. Jenže nutno podotknout, s tím zvukem to vážně nebylo nic slavného. Mnohdy zpěváka přehlušily nástroje, vícekrát však randál publika. Atmosféra, alespoň teda vepředu, byla na MCR mnohem uvolněnější než na předkapelu Billy Talent. Konečně se všichni šťastlivci dočkali svých idolů, konečně mohli začít zpívat s nimi, neboť KONEČNĚ znali text. Možná většina nevěděla, o čem je, ale statečně a vytrvale zpívali. Gerard nebyl tak hovorný a komunikativní jako Ben, který si svoji show vyloženě užíval. Ani jsem toho od Mr.G.:-) přes ten přetrvávající vřískot moc nepostřehla, až na nepřeslechnutelné a docela opakované slovíčko od f…J Jenže kolem mě se koncentrovaly zrovna asi jeho největší fanynky, kterým bylo úplně ukradené, co říká, hlavně když ho vidí a proto přišlo další volání o vodu, snad kvůli šoku z Geeho přítomnosti. Já jsem si z celé kapely nejvíc oblíbila kytaristu Frankieho. Podle mě si to užíval více než frontman a zpěvák v jednom, Gerard Way, vytrvale poskakoval, hrál, prostě dokonale „pařil“. Nemohla jsem se na něj vynadívat. A mile mě překvapil druhý kytarista, náhradník za Mikeyho. Takové nasazení, očividná spokojenost a užívání si, jsem od „cizího“ člověka nečekala. Dokonale zapadnul do kapely, takže neznalec nemusel postřehnout, že se jedná o náhradu. Celkové měli MCR rozhodně lepší světelné efekty než BT, lepší show a více se bavící publikum nicméně Billy Talent to dle mého názoru dokázali rozjet v mnohem větší parádě. I Gerard se mi zdál, že si to moc neužívá, ale můžu se mýlit, protože jsem celou dobu hypnotizovala pohledem FrankiehoJ, který se teda rozhodně bavil. Co bylo ale úžasné, byl zpěv Gerarda za doprovodu piana při písni Cancer. Jeho hlas konečně vyniknul, konečně vyplynul na povrch v celé své kráse a rozbrečel nejednoho člověka. Postupně se k němu fanoušci přidávali, až to bylo neuvěřitelně dojemné. Dokázal z nás ždímat emoce. Závěr v podobě písně Helena byl sladkou a skvělou tečkou na konec. Jak už se plánovalo na různých internetových stránkách, pár lidem se podařilo při tomto songu hodit na pódium rudé růže. CO jsem ale nepochytila, bylo Gepardovo odkopávání plyšáků zpátky do publika. No holt, stane se.
So long and goodnight. Dozpívali, dohráli a Gee se s námi rychle rozloučil. Skončilo to. Byl to vcelku krátký koncert, ale jelikož jsem byla totálně promočená od neustálého sprchování nás vodou z flašek, unavená ještě z vlaku a přemáhající nesnesitelnou nevolnost, tak jsem konec uvítala. Jak už to tak bývá- něco bylo, něco bude. Pro mě to byl úžasný zážitek, něco nového. A nezapomeňte: „MY CHEMICAL F*****G ROMANCE se k nám ještě vrátí. A s Billy Talent v patách:-)


<-- zpět