author: Kristýna

Jednoho dne jsem na netu narazila na zprávu, že MCR budou koncertovat 3.6.2007 v ČR. Tuším, že to bylo někdy začátkem března. Napsala jsem kámošce, která je v té době začala pořádně žrát a ona mi prostě odepsala: „Jedeme“ … A tak se prostě jelo. Neuvažovala jsem nad tím, že já je v té době zase tolik neposlouchala. Prostě jsem měla chuť jet na koncert a být v Praze … Přidala se k nám další nadšená kámoška, takže jsme už byly tři a plánovaly víkend v Praze …
V sobotu 2.6. jsme v 9:21 šťastně nasedly do Pendolina a po bližším shlédnutí spolucestujících, jsme si dělaly legraci z toho, kolik nám podobným tam asi je … Myslím, že minimálně tři holky jely do Prahy za stejným cílem jako my. Musím přiznat, že čím více se doba koncertu blížila, tím méně jsme se těšily. Já si nějak neuměla představit, že ten koncert vlastně prožiju na vlastní kůži a budu se v hale mačkat s dalšími pár tisíci nadšenců. Sobotu jsme strávily procházkami po centru a večer u televize (spaly jsme v bytě kámošky mamky jedné z nás).
Tak a byla neděle. Pořád jsme se neuměly shodnout na kolik hodin se k hale dopravíme. Každopádně počasí rozhodlo za nás. Původní plán byl ve dvě. Venku lilo a naše špatná nálada se ještě prohloubila. Díky bohu to odpoledne přestalo a my se asi hodinu před odchodem začaly hekticky chystat. O půl čtvrté jsme z bytu vyletěly jako namydlené, abychom stihly bus. Když se řešilo oblečení, já řekla že půjdu s davem ve své oblíbené černé barvě. Holky si udržely svůj styl, i když to znamenalo, že do davu nezapadnou a bylo to nakonec dobře. Něco před půl pátou jsme se dostaly před halu. Už v metru jsme potkávaly těžké emo girls a dělaly si legraci z toho, že všechny mají určitě stejný cíl a že takových tam bude plno. A taky bylo…
Dorazily jsme k hale a já se začala smát, když jsme si všimla, že jediné co vidím, je černý dav. Hromada lidí v černých hadrech, hromada lidí co si na emo hrajou a někteří jimi snad i jsou. Ještě stále nikoho z nás koncertní nálada nechytla. Přilepily jsme se k davu u vchodu, který nám byl nejblíž a to vchod 28. Sice nás čekaly minimálně tři hodiny čekání, ale mě to zase tolik netížilo. Jo nuda byla, vzhledem k naší náladě, ale já se zabavila prohlížením lidí, co jsem viděla kolem a chtěla si všechny typy zapamatovat. Před víkendem jsme si dělaly legraci, že tam budeme nejstarší, a proto nás svým způsobem překvapilo, že lidi byli v našem věku, což bylo fajn. Aspoň první pozitivum. Bára kouřila jednu cigaretu za druhou a aspoň se tak házela do pohody :D…
Kolem šesté se za dveřmi objevili securiťáci a všichni v naději, že se něco bude dít, vstali a přitlačili se blíže ke dveřím. I my a tak to dopadlo, že jsme další hodinu stály pomalu na jedné noze. Strhla nás davová nálada a usoudily jsme, že už i na nás to jde a že chceme dovnitř.
V sedm se dveře otevřely. S holkama jsme se chytly za ruce, aby nás dav nerozdělil. No to byla osudová chyba… Lidi se v davových vlnách tlačili do dveří a v jednu chvíli jsem svoji zkroucenou ruku viděla už zlomenou, nemohla jsem dýchat. Uff a jsme vevnitř. Securiťák viditelně nestíhal, mávly jsme mu před nosem lístkem a letěly do haly. Rozhlédnu se a vidím, že zaplněná je stěží první řada. Páááni, rozběhly jsme se nejvyšší rychlostí, jakou jsme byly schopné vynaložit, protože přibíhali další lidé. A doběhly jsme a ano stály jsme v první řadě. Nemohly jsme uvěřit, že tam fakt jsme, vítězně jsme si každá s každou plácly a radovaly se.
Čekala nás hodina čekání do začátku koncertu. Hodina plná utrpení, ano jiné přesnější pojmenování toho stavu mě nenapadá. Hala se zaplnila a lidi se začali tlačit. Tímto chci poděkovat všem, kdo mi část koncertu znepříjemnili. Lidi se tlačili ze stran a zezadu a všechno schytaly první řady. Těsně před začátkem koncertu jsem si pohrávala s myšlenkou požádat securiťáky, aby mi pomohli ven, že tohle už prostě nedám. Během hodiny jsem vyplýtvala všechny sprosté slova, jaké znám a nadávala jako dlaždič na zadní řady. Nadávala sobě, za to, kam jsem to zase vlezla a jestli to mně, která v té době ještě k MCR neměla tak vřelý vztah, stojí za to.
Možná budete mít chuť mě ukamenovat za to, že jsme je v té době ještě nemilovala. Ale koncert byl ten pravý podnět k tomu, aby se tak stalo. A na scénu přišli Billy Talent. V sobotu jsem přemýšlela a málem došla k závěru, že se na ně těším možná více než na samotné My Chemical Romance. V neděli jsem si ten názor vyvrátila. Billy Talent jsem doslova protrpěla, dav mě stihl vytlačit do druhé řady, kde to nebylo o moc lepší. Stála jsem na jedné noze, neschopná jakéhokoli pohybu, tak jsem aspoň poslouchala. V mnoha recenzích jsem četla, že BT měli mnohem lepší ozvučení než MCR, já to viděla jinak. U BT jsem špatně slyšela a poznala jen své nej písničky, tzn. Surrender, Red Flag a Fallen Leaves. BT skončili svoji show, která na druhou stranu vůbec špatná nebyla. Frontman je na pódiu člověk plný života a chuť předat nám něco ze sebe má obrovskou. Billy Talent skončili a po čase se strhla červená plachta, za kterou se objevilo větší pódium. Něco takového jsem čekala. I ve mně, když jsem viděla obří nápis My Chemical Romance hrklo a na chvíli se mi zastavil dech. Už si nepamatuju jak, ale skončila jsem ve třetí řadě, ve které jsme si s kámoškou utvořily alespoň nějaký prostor. Protože MCR jsem si opravdu hodlala užít, za jakoukoli cenu.
A bylo to tady, mísilo se ve mně hrozně moc pocitů a jako každý jsem nemohla uvěřit, že světová kapela stojí pár metrů přede mnou. Jako druhý song odehráli This Is How I Disappear, můj v té době nejoblíbenější a jeden ze dvou songů, ke kterým jsme znala pořádně text. A o to více jsem si ho užila, skákala a doslova řvala text, zpěv byl na nic. Navíc v prvních řadách to jinak nevypadalo, texty znali všichni a znali všechny. Proto jsem si občas připadala, že nejsme s holkama ti správní fans. Dále mi to splývá, pařily jsme kdy to šlo až do vyčerpání. Promočené skrz na skrz, ale chtěly si to užít. Mrzelo mě, že jsem prošvihla Frankovu pohybovou variaci na zemi a viděla jen její závěr. Odehrála se spousta songů, atmosféra byla skvělá. Lidi se přestali nesmyslně tlačil a každý si udělal svůj prostor. A pak to konečně přišlo, song, který pro mě hodně znamená. Kapela se vytratila, na pódium se vrátil jen Gerard a vzadu klávesista. Můj nejmilovanější song Cancer začínal… Moc pro mě znamená, probrečela jsem u něj doma hezkých pár hodin. Gerard stál v bílém kuželu světla a bylo to krásné. Na koncertě jsem chuť brečet neměla, byla jsem stržená skvělou atmosférou a ten song vnímala jak nejvíce to v tu chvíli šlo. Otáčela jsem se abych si prohlédla halu a rozsvícené mobily a místy opravu klidná hala mě dostaly. Na Cancer nezapomenu. Pak kapela naklusala zpět a odehrál se závěrečný song, a to Helena. Myslím, že při ní hala řvala nejvíce a lidi pařili nejvíce, aspoň takový byl můj pocit v předních řadách.
A byl konec. Světla se rozsvítily a já si říkala, je to pryč. Každopádně nenechala jsem se strhnout melancholií a uchovávala si svou rozjařenou náladu. Zase jsme se chytly za ruce a snažily se procpat ven. Smály jsme se jako o život, ani nevím čemu a já věděla, že ta protrpěná hodina v první řadě stála za to. Venku jsme pobraly plakáty, každá pět … (po návratu do Ostravy je taky hezky rozdaly) a byla šťastné. Jak málo stačí k radosti, ty plakáty nám ji udělaly :D Šly jsme po parkovišti a řvaly: „Jooo, my máme plakáty!“ A lidi se jen otáčeli. Zastávky před halou se naplnily a Bára vtipkovala, že teď budou jezdit „ímou“ tramvaje. Málo jsme se nasmály.
Ale bylo to za námi. Byly jsme přeplněné nezapomenutelnými zážitky a já si uvědomovala, že jakkoli jsem My Chemical Romance dříve nežrala, teď jsem začla. Perfektním koncertem mě dostali a já se nemohla dočkat, až dorazím domů a pustím si This Is How I Disappear. Možná je to pozdě, že jsem je začala žrát až teď, ale o to víc, když vím, jak jsou naživo perfektní;-).
A pokud bude v budoucnu další koncert, jakože bude, jak to Gee slíbil, vím že určitě pojedu, že zase budu chtít stát v první řadě a že budu znát všechny texty! :D


<-- zpět