author: Kattha

Takže. Vím, že se nikdy nemá začínat ´takže´, protože je to známka nejistoty, ale lepší začátek není, pokud tedy nechcete slyšet „Wow!“ nebo „Nemám slov!"
Tyhle dvě vety asi v článku stejně padnou, ale tak nemusím na Vás své pubertální chování vybalit hned, ne?
Předem bych měla upozornit, že tohle byl můj první koncert, když nepočítám přítomnost na Jetix Kids Awards. Dobře, dobře- Glena Millera taky nepočítám protože to je poněkud odlišný šálek čaje.
Taky bych měla upozornit, že sice jsem fanynka, ale nijak mě netíží skutečnost, že jsme odešla těsně před autogramiádou, nebo že se Gerard pravděpodobně zasnoubil.
Šla jsem si tam poslechnout dvě ze skupin, které mi ničí sluchovody a samozřejmě jsem se chtěla veřejně vyřádit, aniž bych sklidila znechucené či pobavené pohledy (Ještě, že tam nebylo vidět!)
Od tohohle článku tedy můžete čekat pouze názor (I když, spíše než názor je to takové uctívání) patnáctiletého ucha, milujícího My Chemical Romance a Billy Talent a nesnášejícího ímou populaci od třinácti do osmnácti let. Berte to tedy trochu s nadhledem.
Nejprve musím říct, kdo mi dělala společnost. Byly to tři úžasné slečny- Romy, Neferka a Elenril. Známá jména, viďte!
Spolu s nimi jsme tam dorazily ještě s dalšíma dvěma, ovšem, mírně zahanbena, jejich jména si nepamatuju.
Když jsme vystoupily z metra na stanici Nádraží Holešovice, udělal ose nám mírně šoufl. Cesta tam ještě šla (Vzhledem k tomu, že prý na Staroměstském či Václavském náměstí se měl konat další ímou sraz, ze kterého se hromadně valilo před T- Mobile arénu), ovšem tramvajové nástupiště mi vyhnalo oči z důlků.
Musím vyjádřit své zklamání- čekala jsem, že organizátoři tramvajím alespoň pořídí černo růžové proužky a ono nic.
Můj nápad, střílet ty, kteří šli pěšky, za jízdy z tramvaje, neprošel.
A další šok- byly jsme tam okolo půl páté a tam už bylo lidí, jako much.
Zajímalo by mě, kolik z nich tram nocovalo.
A začalo čekání. Potkala jsem pět známých, z nichž čtyři jsem skutečně potkat nechtěla, ale tušila jsem, že zrovna ty tam potkám.
Mezi Neferčiným nápadem (Jo, prásku tě!) nalít vodu do kondomu a hodit ho tam, mezi rozvášněný a natěšený dav, návrhem Elenky napsat hororovou povídku o čekání na koncert, focením se slovenským emákem, ke kterému jsme svolily až po tom, co řekl, že „Emo je kokotina“ a sesbírání letáčků místo žiletek, jsem se stihla ujistit, že tohle už nikdy víc. Neustále jsem ta šlapala na nějakého chlapce a nedolehlo na mě ani trochu, že uvidím, že skutečně uvidím svou oblíbenou skupinu v téměř celé své kráse.
Měla bych to zkrátit, což?
Nuže, čekání uběhlo poměrně rychle a dveře se otevřely. Musím říct, že se mi ještě nestalo, že bych mohla uvolnit nohy a zůstat stát díky tlaku dvou těl, co mě mezi sebou stlačila, že jsem z toho o dvacet kilo lehčí:D
Foťák mi prošel, pití ne. Nevadí, to vydržím.
A další šok. Čekala jsem, že první tři řady budou zaplněné, takže mi se v pohodě protlačíme někam k pódiu, jelikož před námi moc lidí dovnitř nešlo.
Co myslíte, kolik bylo lidí u pódia? A kdyby jen tam- bylo tam snad víc fandů, než před tou halo. Kde se, sakra, všichni vzali?
Nejdřív jsme chtěly stát. Pak jsme si šly sednout . Nakonec jsme si přesedávaly třikrát, než jsme našly vyhovující místo.
Nikdo se na nás nelepil, viděly a slyšely jsme dobře.
Přesně v osm na pódium naběhli Billy Talent. Neptejte se, co hráli jako první, ale vím, že někdy u „Line & Sinker“ jsem si přestala stačit s podupáváním a tak jsem začala v sedě škubat celou horní polovinou těla, vydrželo mi to přes „Fallen Leaves“ a u „Red Flag“, která byla poslední se mi už chtělo skákat opravdu hodně.
Musím poznamenat, že jestli se sem BT ještě jednou podívají- a to nikoliv, jako předkapela- rozhodně se mnou můžou počítat, jelikož tahle malá ochutnávka mě přesvědčila o tom, že jejich show jsou opravdu „Dost hustý a cool“. Celkově mi přišlo, že komunikace s publikem byla u Bena lepší, než u Gerarda.
Je zvláštní, že nejvíc lidi řvali, když Benny řekněme… no, „nadával“ na Bushe? O něčem to svědčí, ovšem tohle rozebírat nebudu.
Kolem deváté se rozloučili, naběhlo tam asi padesát pomocníků a přenesli aparaturu za červené plátno, které dělilo pódium na dvě části. Plátno je dole- a další hromový jásot, i když MCR ještě kdesi v dálce.
A pak... se zhaslo. Všichni se postavili, i já jsem odkopla židličku a připravila si prostor.
Jediné, co Vám povím k seřazení písniček je, že první byl singl „Dead!“ a končila se „Helena“. Mezi tím stačili odehrát komplet album „The Black Parade“ (kromě písniček „The End, Blood a Disenchanted“) a z těch starších kousků to byly songy „Cemetery Drive, Give ´Em Hell, Kid, I´m Not Okey“ a ještě jeden, který se- přiznávám se dobrovolně a bez mučení-neznala nebo nepoznala.
Říkám, že jsem po cérečku „Life On The Murder Scene“ čekala falšný zpěv a trochu jiné znění textů a písniček jako takových.
Ale to se nekonalo. A to chválím jako jednu z hlavních věcí. Ani Ben, ani Gee mě po hlasové stránce rozhodně nezklamali, naopak, předčili má očekávání.
Světelná show k nezaplacení (Ta se skutečně povedla!), zvuk perfektní.
Byla jsem jednoduše nadšená, jen to prostě skončilo moc brzo.
Naštvali mě fanoušci, že se mnou ani nadšeně nekřičeli o přídavek:D
Před závěrečným hodnocením trocha statistik, kterých jsem si stihla mezi skákáním, zpíváním (Skutečně se divím, že má m hlas, odzpívala jsem to prakticky všechno- a prakticky zbytečně), máváním, tleskáním a ječením všimnout.
*Nejvíce nadšeného řevu bylo, když měla přijít písnička „Famous Last Words“. Ano, dokonce Helenu nejdřív téměř nikdo nepoznal.
*Největší trapas, kdy se po „nás“ chtělo zpívat, byl u písničky „Mama“. Já zpívala, ale bylo tam určitě mezi sedmi a deseti tisíci lidí.
*Nejvíc se naopak zpívalo u „Welcome to the Black Parade“ a u zmiňované.
*Bylo tam pár lidí, kteří nebyli doprovodem a rozhodně jim bylo nad pětadvacet, což mě velmi potěšilo a dokonce jsem ani moc neodsuzovala (Ba ani slečnu, odhadovala jsem jí tak čtrnáct, celou v černém, lebkách a s ofinkou přes očičko, které na mě smutně zíralo, když kdosi zakřičel „V zadu jsou žiletky zadarmo! “)
*A která písnička byla rozhodně tou nejkrásnější? ´Překvapivě´ se jí stala „Cancer“. Bylo to Gerardovo sólo, pouze s klavírem.
V hale se rozprostřelo neuvěřitelné ticho, takové jsem nečekala. Všichni, kdo měli zapalovače, mobily nebo alespoň svítící kroužky (Díky, Elen!) se synchronizovaně rozmávali. Teď přichází to „Wow“. Bylo to něco tak neuvěřitelného. Nepopsatelného.
Ještě bych možná mohla podotknout,. Že Franke byl takový, jakého ho všichni čekali. Jestli mi někdo bude tvrdit, že se na něj podíval, kecá. Ten se věnoval zemi či svému nástroji. Jak se od něj očekávalo, lítal, skákal, hrál si na prima balerínu, válel se po zemi.
Dokonce záskok za Mikeyho přetáhl divoce kytarou, načež se mu potom jal omluvit pusinkou a objetím. Velmi rozkošné.
Gerard úžasně pochodoval, perfektně povzbuzoval řev a na konci se překrásně uklonil.
A víc snad netřeba k chování skupiny.
A ten závěr? Boží!
Dokonale nepopsatelné, neopsatelně dokonalé. Na tohle tedy jen tak nezapomenu.
Ještě jednou musím zmínit světelné efekty, které byly dokonale zmáknuté a skvěle doplňovali perfektní atmosféru a famózní muziku.
Kdo má vážně rád jejich hudbu a včera se nedostavil, o moc přišle. Vážně, já nemám ráda tlačenice a lidi, nesnáším třeba koupaliště, ovšem tohle za to zatraceně stálo!
A ještě, na úplný konec, poděkování- děkuju T- music, kde jsem vyhrála lístek, děkuju mamince, která mi povolila tam jít a děkuju ještě jednou Romy, Elenril a Nefertari za skvěle strávený večer. Za to, že mě mezi sebe vzaly a za bezva společnost, která mi byla milejší, než jakákoliv jiná.
Dík a čau, jak se říká:D


<-- zpět