author: Katka Kadlecová

Asi máte všichni tušení, o čem teď mluvím. Ano,mluvím o koncertě My Chemical Romance v Praze. Ale abychom nepředbíhali - Jak to všechno začalo…
Asi nemusím říkat takové skutečnosti, že když mi přišel lístek byla jsem štěstím bez sebe. Snad ani nemusím říkat, že ten měsíc, co jsem se každičký den koukala na lístky a neskutečně jsem se z nich těšila, jsem žila jenom pro neděli 3.6.2007, tedy pro jejich koncert.
Snad nemusím říkat, že jsem si představovala, jak se v onen den ráno probudím a řeknu si : "Dnes bude nejkrásnější den v mém životě. Už dnes."
Zvoní. Poslední hodina. Byl pátek 1.6.2007 a právě skončila hodina literatury, neboli poslední hodina před koncertem. Čekal mě přece už jenom úžasně volný víkend s ještě úžasnějším závěrem. Dřív jsem odpočítávala týdny, teď dny. Večeru pátku jsem se dočkala, takže další noc.
„Už zítra!“, napadlo mě, když jsem se v sobotu 2.6.2007 ráno probudila. Až po chvíli jsme si vzpomněla, co dnes musím udělat. Rychle jsem na sebe natáhla oblečení a hurá na zastávku. Když jsme s kámoškou dojely do města, měly jsme v podstatě jediný cíl! Rychle do květinářství pro růži. Byla jsem v podstatě povinná jí koupit, protože holky z „překvápka“ jí kupovali též, byly jsme tak domluvené. Tak jsme tedy zamířili do květinářství.
„Jednu rudou růži, prosím,“ řekla jsem. Prodavačka mi teda dala růži a požadovala po mně 42 Kč. Pokorně jsme ty peníze vyndala z peněženky, a byla jsem ráda, že už nakupování růží mám za sebou.
Další noc, když jsem usínala, říkala jsme si „Už zítra! Už zítra!“
Probudila jsme se. Konečně jsem mohla pronést větu: “Dnes“. Oblékla jsme se, namalovala, upravila. O hádkách s rodiči se nebudu zmiňovat, protože já si nenechám zkazit vzpomínky na onen denJ Bylo někde okolo 10:30 a já s celou svou drahocennou rodinkou jsem seděla v autě a vyjížděli jsme. K T-mobile aréně jsme přijeli ve 12:30. Už tam seděla okolo sta „ímařů“. Klidně bych si tam sedla taky a čekala. Ale znáte rodiče, neúprosní, dmoucí pro návštěvu tak úžasného historického města, jako je Praha. Tak dobře, do srazu ve čtyři je docela dosti času, mohli bychom to stihnout. Tedy já a můj brácha Kuba - který šel jako doprovod. Čekala mě sáhodlouhááá projížďka parníkem po Vltavě, kdy z reproduktorů nade mnou zněl ženský hlas mluvící vždy každou větu v 8 jazycích. Když ona paní říkala „Ček“ po osmé, myslela jsem si, že mi hrábne. Rodiče se však smilovali a znovu k T-mobile aréně jsme dorazili okolo 16:15. Trošku pozdě na sraz, ale co. Teď už tam nebyli jenom vyslovení emaři, ale taky spousta „normálních“ lidí. Tipuji tak okolo 500. Naši už odjeli, já s Kubou jsme se proplétali spoustou těch lidí. Hledala jsem „svoje“ holkyJ. Tedy holky s růžičkami, které stejně jako já šli na sraz. Dlouho nic, když v tom brácha zahlédnul skupinku o asi tak třech členech někde na kraji davu. Vybalila jsem svou růži - stále ještě vypadající jako růže, a vydala jsme se tím směrem. Holky jsme našla. Seznámili jsme se a já s bráchou jsme se připojili k nim. Bylo 16:45 a všech nás 5 stálo na kraji vchodu 28. Začalo se zkoušet. Podium bylo přímo před námi, viděla jsem světelný efekty. Viděla jsme skvělého chlapíka sedícího u bicích, samozřejmě to byl Bob. A pak Frankie. Jenže pořadatelé přišli a přelepili prosklené dveře plakátama nějakého chlapíka s teploušským prstenem. Bylo 17:15 a my jsme pořád ještě sáli na kraji davu a povídali jsme si, čím jsme si zkracovali čekání.A tak to plynulo dál. V 17:45 jsme si poprvé začali všímat, že už nestojíme na kraji davu, stáli jsme vmáčklí přímo proti vchodu 28 a mně už šlo jenom velmi zřídka se otočit. Ale šlo to. Naštěstí jsem si kolem sebe vytvořila jakousi bublinu, takže jsem měla docela prostor, na rozdíl od jiných. Růžička začala brát za svý. Oloupala jsem jí listy. Začalo se to opravdu valit. Bylo 18:00 a všichni začali řvát, pištět a pískat. “Pusťte nás dovnitř!“ Vytáhla jsem mobil a koukla kolik je hodin. Postupně jsem to tam začal řvát na celý náš vchod, protože většina lidí neměla takovou možnost jako já, aby se snad pohnula rukama. 18:45 – otevřely se dveře. Okamžik, na který jsme čekala. Tedy já a ostatních 500 lidí u našeho vchodu. Teď jsem teprve poznala, jakou sílu mají ti lidi za mnou. Stála jsem přímo proti vchodu a po jednom se to valilo dovnitř. Lidi vás tak neuvěřitelně mačkali, vůbec jste se nemohli pohnout, kolíbali jste se ze strany na stranu s davem. Ochranka prohledávala lidi, zabavovala jim baterky z foťáků. Nemohla jsem se podívat, jak se má růže, ale tušila jsem, že to bude asi zlý. Tiskla jsem Ivetky ruku a doufala, že na mě přijde řada. Konečně jsem stála u chlapíka, který mi utrhnul kousek lístku. Musela jsme Ivetku pustit. Zastavila jsem se, koukala jsem na celkem prázdnou halu, kde se z každého vchodu řítili lidi. Ohlédla jsme se, Ivet mě už chytala za ruku a neuvěřitelným sprintem jsme s přilepili na základ kotle. Tak šestá řada řekla bych. Ale to mi nestačilo. Zatím ještě nenápadně jsme se prodrali do 2. řady. Bylo 19.30, za námi už byl celkem slušný kotel a okolo si lidé taky chodili sedat na sedadla.Kuba řekl, že si radši taky půjde sednout.A možná že udělal dobře, aspoň jsem si to myslela. Růže vzala za svý, už to byl spíš jen chomáček červených lístků na nějakém pahejlu. Byla jsem opět zmáčknutá, jako proti tomu vchodu ještě před půl hodinou. Všichni řvali jeden přes druhého. Pořadatelé nalívali vodu do kelímků a posílali je první řadám, na který se tlačilo přibližně dalších 50 řad. Sezecí místa začaly být dost slušně obsazená. Neviděla jsem Kubu, ale doufala jsem, že si někde sedl. Začalo se tam lidem dělat špatně, takže to dobrovolně vzdali a upozornili na sebe pořadatele, kteří je vytáhli. Kropili nás vodou, posílali kelímky. Bylo tam na umření. Doufala jsem, že už začnou konečně hrát.
Zhasly světla. Neuvěřitelný řev bijící do uší. Až to bolelo. Taky jsem řvala. Strašně moc, tak, jak jsem jenom dovedla. Na podiu se objevil Benjamin a spol. Všichni dali ruce nahoru, začalo se řvát, zpívat, skákat. Byla jsem zpocená. Nohy, záda a hlava mě bolely, ale já jsem skákala, zpívala a řvala. Začalo se nahrávat mobily, fotit propašovanýma foťákama. Po pár písničkách Benjamin svlékl triko a ukázal nám své „skromné“ tetování. Byla to kalba, jedna písnička za druhou, všichni pořád ječeli. Já v druhé řadě. Už se kašlalo na nějaké posílání kelímků. Pořadatelé lili vodu po proudech, a když už nějaký ten kelímek poslali na pití, stejně se ho všichni snažili vylít na co nejvíc lidí. Někdo obětavý vylil celý obsah kelímku na moje tričko. Ucítila jsem nádherný chlad, úžasný osvěžení. Těm, co fotili, začala ochranka sbírat celé foťáky. Cítila jsem se neuvěřitelně. Už jsem nemohla. Chtělo se mi na záchod. Odbila devátá. Já neuvěřitelně vybitá. Věděla jsem,že to nejlepší mě ještě čeká. Jenže přírodě neporučíte a já už jsme věděla, co přijde. Chtělo se mi šíleně na záchod. Od čtyř hodin jsem tam nebyla a teď to začínalo být akutní. Chtěla jsem si MCR užít a s plným močovým měchýřem jsem o tom dost pochybovala. Chytla jsem Ivetu za ruku a táhla jí přes šílící dav ven. Konečně jsme se mohla nadechnout. Byla jsem venku. Takový chlapík s reflexní vestou tam stál. Neváhala jsme a zařvala, kde je tady záchod. Ukázal nám ten nejbližší. Vlítly jsme tam.
Horší ale bylo rvát se tím davem zase zpět. Nepřemýšlela jsme nad tím. Billy Talent se s námi rozloučili a pořád byla ona pauza. Všichni na nás řvali. Sprostě, někteří byli zaskočeni, jiní rozčíleni. A mně to bylo jedno. Táhla jsem za sebou Ivetku a chtěla jsem se dostat tam, kde jsem byla - tedy druhá řada. Tam už nás ale nikdo nepustil. Takže jsme zůstali v řadě třetí, ale nevadilo mi to. Byla jsem u podia, ve třetí řadě, přímo uprostřed, přímo v kotli.
Zhasly světla podruhé.
Spadla červená opona , před níž hráli Billy Talent a do tmy svítil bílý nápis My Chemical Romance. První tóny. Pak už všichni začali šíleně ječet, bolelo to ještě milionkrát víc než na Billy Talent, ale tentokrát jsme si už uši nezakrývala. Bylo mi to prostě jedno. Byla jsem tam a přede mnou na podiu Gerard. Řvala jsem slova písně Dead! A přitom jsme s rukama nahoře skákala jako o život. Sledovala jsem Boba, Raye, Franka, Matta, který se však posunul spíše do pozadí a nebyl na celém koncertě moc výrazný, a samozřejmě Geeho! Bylo to úžasný, nevím, jak jinak bych to vyjádřila. Pak přišel Disappear a potom už jsem jenom řvala slova písniček. Nevzpomínám si, jak šli za sebou. Lili na nás vodu, kdo mohl fotil, nahrával, řval, mačkal se na ostatní. Já,uprostřed kotle jsme dělala všechno najednou. Přišla píseň Mama – úžasná písnička, kterou prostě miluju! Vždycky mi připomene mojí mámu a náš vztah. Opět jsem řvala, ječela. Kalila jsem, jak nejvíc jsem mohla a neskutečně si to užívala. Něco na mě spadlo. Myslela jsem si, že něčí láhev, mikina, batoh… Ne, tělo holky. Totálně ochablé, nehýbající se… Zvedala jsme její tělo ze země. Pár spolukalících mi pomáhalo. Drala jsme se na zábradlí a řvala – ona zkolabovala. Holky věděly, že je zle, a tak mě ochotně pouštěli. Byl to strašný řev. Stála jsme proti chlápkovi z ochranky, ale nevnímal mě. Asi si myslel, že jsem jedna z těch uječených fanynek, které si tuhle písničku dál užívali. Taky že jsem byla, ale ne teď. Natáhla jsem se pro něj a do ksichtu jsem mu zařvala – „můžeš si pohnout, ty demente, zkolabovala tam holka“!. Její tělo už se doslova posílalo davem. Chlapík přiskočil, vlezl mezi nás a vytáhl ji.
Gerard běhal po podiu, zpíval, posílal nám pusinky, roztleskával dav. Prostě show. Těm, co tam nebyli, to prostě nejde vysvětlit.
Famous Last Words
Song, který hýbl mým světem asi nejvíc ze všech jejich písniček. Slova, která jsme si říkala vždy, když se mi něco stalo. Slova, která mi pomáhala všechno překonat.
„Nebojím se zůstat na živu, nebojím se projít tímto světem sám.“
A teď to bylo ještě silnější. Přišlo mi, že to patří mně. Že každé slovo téhle písně patří mně. Jako vzkaz od Geeho. Cítila jsem se neuvěřitelně silná. Ale zase to je to samé, kdo nezažil, nedokáže si to představit.
A pak přišel Cancer.
Objevily se zapalovače, mobily – prostě cokoliv, co svítilo. Když jsme se ohlédla, spatřila jsem něco neskutečně úžasného. Každý, kdo mohl, svítil. Celá aréna zpívala slova téhle úžasné písničky a hýbala se světýlkama ze strany na stranu. Myslela jsem si, že tohle ve mně zanechá obrovský dojem. Stekla mi slza. Jenom jedna a vůbec nevím proč. Ale prostě stekla. Z pravého oka, kdybyste to chtěli vědět.
Poslední song.Helena.
Vyletělo pár růží, to jo, a bylo mi strašně líto, že jsem ten svůj pahýl někde ztratila. Ale co. Helenu jsme si užívala snad nejvíc ze všech písniček. Good Night – znělo arénou.

…

Popisovat cestu domů nemá cenu. Už vám jen řeknu tohle.
Když jsme přijela domů, koukla jsme se to zrcadla. Pracně načerněné oči jsem měla rozmazané po celém obličeji. Vlasy mokro-zpocené. Smrděla jsem fakt hrozně. Bolelo mě celé tělo.
Vysprchovala jsem se. Před spaním jsem vyhazovala všechno oblečení. Když jsem kontrolovala kapsy sukně, našla jsme tam krom lístku a peněz kytku – růži. Už jenom tu hlavičku. Ale byla to moje růže. Dala jsem si jí pod polštář.
Měl to být nejkrásnější den mého života… A taky že byl… A já jsem usínala jako nejšťastnější člověk na světě.


<-- zpět