author: Crazy.Aneta

No... musím se přiznat, že k napsání tohoto reportu mě jaksi donutilo okolí. Všude vidím, jak se lidé chtějí podělit o své zážitky, cpou nám i ty nejmenší detaily a já tady nečinně sedím a nic nedělám. Tohle píšu s týdenním odstupem.... jo..depka...už je to 7 dní. Ale co nadělám... čas nelze přelstít. Možná jsem už pozapomněla nějaké ty detaily, ale myslím, že když se to ve mně uleželo, bude kvalita reportáže o to větší. Tak nebudu zdržovat a konečně začnu. Doufám že se vám to bude dobře číst:-)
Tak... je ráno, neděle 3.6... Kamarádka mě budí v deset ráno telefonem, aby mi řekla všechny podrobnosti odjezdu. Odpoledne v půl druhé ke mně přijde a společně ještě s další kolegyní odjedeme směr...COŽE?...no jo, takže nejdřív směr McDonalds v Ml. Boleslavi a pak hurá do Holešovic. Provedu všechny možné přípravy, na kalhoty napíchám všechny placky co mám, zkontroluji stav financí a lístku a už můžeme jet. V autě jsme si pustily album The Black Parade a už jsme frčely. Ukázalo se, že zastávka v (tom ohavném) fastfoodu není až tak na škodu. Ještě naposledy jsme si před dlouhým čekáním došly na WC. A ted už to bylo doopravdy. Frčely jsme na dálnici ku Praze. Než jsme Prahou projely, uplynulo dalších 30 minut, tak jsme před T-Mobile Arénou vystupovaly se sevřenými zadnicemi ve čtyři hodiny odpoledne.
Byl tam už docela nátřesk. Za hodinu měl přijet můj kamarád z jiného města a tak jsme si říkaly, co že tady budeme tak dlouho dělat. Ale na místě jsme zjistily, že o zábavu nebude nouze. Stačilo sledovat obsáhlé party „emařů“ a jejich modely. Nic bych proti nim neměla, kdyby tam každý druhý nefajčil. To si říkají „emo“! A velice nesoucitně nám tam už v tak dost řídkém vzduchu podkuřují nosy. Hodina utekla rychle a už jsem se u toho modrého náklaďáku scházela se známým. Poté jsme se spolu protlačili zpět do prvních řad u vchodu číslo 25. Neustále nás tam svým batohem obtěžoval jakýsi hip-hoper, který měl „emo“ známého, který prohlašoval na všechny strany, že od MCR poslouchá 4 songy a všech se nahlas ptal, jak že se jmenuje Gerardův bratr...Mike nebo co?..Achjo..no tak jsme se chytli trendu a na ruku očními linkami napsaly „SPSF“, což znamená „Sme Proti Sezonním Fanouškům“..není to zrovna spisovné, ale co.. zní to dobře. Bohužel takových fanoušků tam bylo spoustu. Neskutečně mě rozčilovali lidé, kteří si mysleli, bůhvíjak není vtipné zaječet na plné plíce, kdykoliv kolem dveří prošel třeba jen prodavač coly. V šest hodin už byla atmosféra skutečně napjatá, a tak se to trochu uvolnilo, když na balkon nad vchody vyšla jakási paní a všichni ji zdravili zdvihnutými malíčky a ukazováky. I kdyby to byla uklízečka tak co..sranda byla. Přibližně v sedm hodin se už v řadách opravdu nedalo dýchat a připravovalo se k vpuštění. To co jsem tam zažila, to se nedá popsat. Ale myslím, že všichni víte o čem mluvím. Byl to boj o holý život. V poslední fázi jsem na skleněné dveře namáčkla partu Slováků a donekonečna se omlouvala..ale nedalo se nic dělat. Konečně jsem vpadla dovnitř. Zahalekala jsem na pány z ochranky „Haha, dobrý den!! Já nic nemám, žádnou tašku ani nic, jen vám tady dám lístek“. Oba mě pochválili slovy „První slušná, pozdravila!“. Došla jsem si na záchod a okoukla nechutně drahá trička a už se řítila do sálu. Zjistila jsem, že sen o první řadě se rozplynul. První 3 metry od podia už byly nemilosrdně zabrané. Ale já a kámoška jsme to nehodlaly vzdát a tak se rvaly pořád dopředu. Po nemilém incidentu se „zas*** pražákama“, jak jim pro jejich chovnání říkáme, jsme se ještě s partou neznámých holek chytly a prchaly do zadních řad. Ti milí lidé kolem 25 až 30 let, kteří tam podle mého názoru byli jen aby se vysmívali emu, tam totiž seděli na zemi, a jaksi nevnímali, že já, ač jsem se tam vůbec tlačit nechtěla, jsem byla tlačena do jejich středu a málem jsem si nabančila. Stáhli jsme se i s ostatními do levé strany s dobrým výhledem a celkem dobrým osobním prostorem pro každého a netrpělivě očekávali začátek show.
To, co předvedli BT, jsem si nepředstavovala ani v těch hodně divokých snech. Ve chvíli, kdy se na podiu objevil Ian a začal brnkat začátek sqelého songu (ted už dokonce vím, jak se ta písnička jmenuje, ale na koncertě jsem znala jen 4 písničky) jsem už byla jiný člověk. Začla jsem skákat a křičet a užívat si úžasné show. Pak se objevil Ben a už to jelo. Pečlivě jsme poslouchaly každé jeho mluvené slovo a já, ač se anglicky neučím, jsem mu vše rozuměla. Velmi mě potěšila pochvalná slova pro české dívky a Prahu atd. Poté Ben shodil triko a byl pravej odvaz. U nám neznámých songů jsme vždy okoukly hlavní popěvěk a pak jen řvaly „LÁLÁLÁ“ nebo velice oblíbené „DIE MIDNIGHT“...na známé písničky jsme pařily o to víc. Byla jsem velice vyčerpaná už při předkapele, ale pozitivní bylo, že na nás občas dolétla voda z odstřikovačů.
10 minut přestávka...tma...a DEAD!. No...teda outfity MCR byly zajímavé:D Nechápu teda, že Frank byl v košili a v triku..i když na něj foukalo z větráku. Dost jsem mu záviděla, protože já jsem byla na pokraji smrti. Koncert MCR byl sqelý... vždy když se Gee podíval naším směrem, skákaly jsme s kamarádkou asi 80 cm do vzduchu a mávaly naším černým transtparentem. Máme za to, že si ho všiml a i snad něco ukázal v reakci na to, ale to není jisté. Musím se přiznat, že od poloviny výstupu MCR jsem se upřímně těšila, až to skončí. Měla jsem pocit, že se každou vteřinou sklátím na svého kámoše a poveze mě záchranka. Vůbec nechápu, proč přestali s tím stříkáním vody do zadních řad. Měla jsem temno před očima. Vždy když mi bylo hodně zle, sedla jsem si na zem a relaxovala. Propásla jsem Geeho pověstné pusinky an závěr. Bylo mi naprosto jasné, že tím to nekončí. Ještě nehráli Cancer a Helenu, a tyhle songy nesmějí chybět na žádném koncertě. Ještě naposledy jsem se naprosto odvařila skákáním z poloroztrhaným transparentem „PANTS DOWN“ (no jo..jsme holt trochu crazy:-))a pak už byl konec...Totální..chtěly jsme s kamarádkou, aby MCR určitě dostali náš černý velice umělecky (a to si nedělám prdel) vyvedený transparent s nápisem „We Are Your Black Parade“. Protlačily jsme se mezi odcházejcími lidmi k podiu. Hodila jsem ho tam a zařvala na zvukaře, že je to pro kapelu. Ale ten ignorant mi to hodil zpátky! Počkala jsem tedy, až se to tam trochu vyklidí, při čemž jsem neztrácela naději a ptala se chlapíka z ochranky, který mimochodem vypadal jako Vin Diesel, jestli by mohl zajistit, aby se to, co držím v ruce, dostalo ke kapele. On mi oznámil, že to asi těžko. Hodila jsem to tedy znovu ..a svitla naděje, že to tam zůstane a technici to hodí do některé z mnoha beden...bohužel jsem z dálky zahlédla, jak naše dílo, ke kterému jsme měly velice osobní vtah, letí mezi několik pozůstalých fanoušků pod podiem... Mrzí mě to. Takže jesli máte doma někdo veliký černý transparent s obrazem Mikeyho ála kostry a se zmiňovaným nápisem, prosím, hlaste se na mail Crazy.Aneta@seznam.cz, abych věděla, že je v dobrých rukou.
Polila jsem se colou, co jsem viděla na zemi ležet a bylo mi hned lépe. Chvíli jsme ještě se známými seděli na nějakým kanálu u vchodu... pak přišlo poslední objetí na rozloučenou a jeli jsme domů...velice smutná to chvíle. Každý večer když usínám s pohledem upřeným na plakát z koncertu, mám to znovu před očima. Jen mě mrzí, že MCR byli takoví odtažití, a proto je velice komunikativní Ben trochu setřel. To je vše, co k tomuto velkolepému zážitku pro nás pro všechny,můžu říct.


<-- zpět