author: Bloody

První koncert v životě. To by nic nebylo, pokud by to nebyl koncert kapely, která vám změnila život. Kapely, kterou žijete, která pro vás znamená víc, než je pro toho, co to nezažil možné. V posledních dnech zbývajících do koncertu jsem neměla ani chvíli volného času jednak proto, že jsem se snažila došít panenku Jacka pro, už jmenovaného člena, Franka (ough! jak dětinské). Do toho se mi připletli nechtěné bolesti v krku a nepříjemnosti k nosem, ale ládovala jsem do sebe tři horké čaje denně.
Jak to u sladké nepoznanosti z prvního koncertu bývá, jsem si v pátek šla hezky nakoupit kopu jídla, přece tam budu hnízdit strašně dlouho. Přišla sobota, Jack byl hotový a je se netěšila. Ne, cítila jsem hrůzu a děs až v kostech a vůbec nevím z čeho. Bála jsem se a to moc. Večer to už bylo k nevydržení, rozptýlila jsem se ničením baťohu, na kterém teď hnízdí obrovský nápis „I´m not okay“, pak jsem s odreagováním pokračovala při Lásce nebeské. To se mi ale nepovedlo a během poslední reklamy jsem běžela vytisknout ten mail. Mail, který mě rozklepal vždy, když jsem ho četla. Mail, ve kterém se psalo, že já, obyčejný smrtelník se po koncertu mám dostavit ke vchodu č. 32 na setkání s kapelou. Samozřejmě, jsem mu nevěřila, jak je možné, že by se tento mail dostal do mojí obyčejné e-mailové schránky ? I přesto jsem ho vytiskla, ani nevím z jakého důvodu. Pak jsem zahnízdila na ICQ s nejmenovanou osobou Kikou, která mi pěkně zmařila plány jít brzo spát. Původně jsem měla v plánu vstát v šest ráno, umýt si hlavu, jít koupit rohlíky, udělat si svačinu a snídani, namalovat a sbalit se. To byl plán. Skutečnost byla jak jinak jiná. Budík sice cvrňel v šest hodin, ale já ho vypnula a na chvilku zavřela oči. Chvilka trvající hodinu a padesát minut jen tak nevidíte, to musíte uznat. V sedm padesát jsem vystřelila jako střela a nevěděla co dřív. Táta měl přijet v devět. Kouknu ven a tam prší jako z konve. Sice miluji déšť, je hezké, že v dnešní den pro mě chtějí Vyšší síly to nejlepší, ale déšť se mi dnes opravdu nehodil. Vzala jsem první co jsem ve skříni našla, chmatla po deštníku a vyrazila na cestu za rohlíkama. Po návratu byli už všichni vzhůru, alespoň jsem mohla nadávat, že jsem zaspala, i když nebyl důvod. Umyla jsem si hlavu a začala s kúrou vylepšení obličeje, kterému to stejnak nepomohlo. Maminka za mě udělala svačinu, což činilo počet čtyř obložených rohlíků, plus na snídani toasty. Telefonát. Díky dešti byl táta v půl desáté ještě jenom před Prahou. Původně jsem chtěla jít před arénu čekat od 11ti (ano, koncert opravdu začínal v osm), ale ten déšť mě odradil a proto jsem si nedělala hlavu s tím, že tam budu o hodinu/dvě později. Nakonec to dopadlo tak, že jsem namalovaná, nachystaná zasedla k videím a na moje překvapení si make-up rozmazala slzy, které se mi objevily na obličeji. Bylo to tím, že jsem si uvědomila, že sakra já je dnes uvidím ? Pravděpodobně. Koukala jsem i na videa z festivalu Rock Am Ring v Německu, na kterém byli dva dny předtím a na TRL, v kterém se později taky ukázali. Přijel táta, ale nebyl hotov oběd, a musel něco namontovat v pokoji ségry. Pak mě volají do obýváku, kde jsou v tom samém TRL Billy Talent, očividně live. Tak oni si byli ještě v Německu ! Pofotila jsem Jacka, osobní majetek pro zvědavou Sue, oběd (ten se už nefotil) a vyrazilo se.
Najedou se mi tam vůbec nechtělo. Ale vůbec. Bylo kolem jedné hodiny a my už seděli v autě, ve kterém jsem pořád opakovala, že tam nejedu. Samozřejmě jsme minuli správnou odbočku k aréně, ale po chvíli motání jsme se řídili podivně a podezřivě oblečených lidí a nakonec někam zaparkovali. Podivní lidi zmizeli a my pěšky hledali arénu, do které jsme stejně šli špatně a byli jsme zařazení spíše mezi lid normální. Není divu, že jsem se dostali do sousedního Mořského světa než před arénu. A pak jsem to uviděla. Početný dav nalepeně sedící těsně u dveří. A já se těch lidí určitým způsobem bála. Byla to černá mlha, ze které vykuklo pár růžových hlav, nebo bílých mikin. No na můj první, i druhý pohled bylo poznat, kdo sem přišel kvůli hudbě a kapele opravdově a kdo jenom proto, že v časopise bylo napsáno „Emo skupina“. Opravdu jsem se nechtěla vetřít ke dveřím, ty osoby byli schopné vraždit, tak jsme se pomalu ale jistě s tátou nenápadně přibližovali ke vchodu. Pak jsme si sedli na zem, kde táta dosáhl vrchol svého atletického doznání a udělal turecký sed. Můj telefon měl taky významný den, protože pořád zvonil. No, ve většině případu se o to jen snažil, protože nápor nezvládl a pořád se vypínal. Kdo by se mu divil, je to už důchodce a ani nevím, kdy na něho naposled přišla co i jenom smska. Naštěstí to zvládnul a zrovna v době telefonátu od nejmenované Kiky byl zapnutý. Jakmile jsem to zvedla jsem se začala ohlížet a jakby ne, podivně známě vypadající osoba s telefonem stála ode mě dobrých deset metrů. Samozřejmě vroucné přivítání a připojení ke skupince, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Táta to vzdal a šel se zabavit přeparkováním auta na bližší místo. Tak, a teď začínají výpadky a bojím se, že co bylo dál si nepamatuji už vůbec. Ve skupince byla Kika, Anetka (neskutečně sympatická baba s úžasně červeným make-upem), Evička, Katy.josS a ještě jedna holčina, na které jméno jsem zapomněla, nuže se ale omlouvám, a i za to, jak jsme se před otevřením rvali. Byla jsem totiž hned za ní. Samozřejmě baby, muselo se jít na záchod do hospůdky s nápisem: WC jen pro hosty, no nikomu to nějak zvlášť nevadilo. Lidi před arénou náhle vstali a začali křičet a můj žaludek udělal dvě salta vpřed, dvě salta vzad. Ani nevím proč, bylo ještě pěkných pár hodin do otevření, ne to ještě do začátku. Věci jsme odevzdali tátovi, který je uschoval v autě (samozřejmě mi na začátku utekl s lístkem v baťohu, jsem tele) a pak se začala tlačenice. Pořád tam nebylo dost lidí (asi jen kolem tisíce), ale poctivě jsme se drželi u vchodu číslo dvacet pět. Před námi byla skupinka, která i v mačkanici seděla na zemi a tvořila pěknou zábranu, ale po uslyšení zvukové zkoušky a uvidění světel se postavili a my se posunuli asi o půl metru blíž. Pak se už nedalo ani pohnout, lidi do nás strkali ze předu, ze zadu, nedalo se dýchat a to bylo kolem půl šesté. Baby musely opět na záchod a doteď je pro mě nepochopitelné jak se dostali jednak z davu, tak zpátky na to samé místo. Vzduch byl k dispozici jen při malém větříku, nebo když jste se hodně na špičkách snažili. Nahoře v oknech vycházelo pár nadšenců z přemísťující čaty, někteří si náš húf dokonce fotili do telefonu. Sice mi nikdo nebude věřit, ale mě se zdálo, že jsem na chvilku v jednom okně zahlídla Briana (manažer MCR). Měl kšiltovku a bylo to opravdu jen pár vteřin, sama si nejsem jistá, jestli to byl doopravdy on, ale neberte mi iluze. Takhle jsme se tam mačkali pěknou hodinu a půl, když ne dvě, když v tom otevřeli u každého vchodu polovinu dveří. Všichni začali ječet a rvát se kupředu. Securiťáci nás ale naštvaně vybízeli k tomu, abychom couvali. Nikdo se ani nehnul, takže všichni byli pěkně naštvaní. Pak je tam začali po jednom pouštět a prohledávat, jestli někdo nemá foťák. Asi po půl hodině neskutečného mačkání a vybírání cizích vlasů z pusy jsem se pod velkým tlakem a pár úrazy na menších obyvatelích dostala k prohlídce. Měla jsem jenom můj telefon, akorát vypnutý, který toho moc nenafotí, takže jsem prošla, a dále jsem byla vykulená z merchandise, který tam byl. Nic jsem si nevšímala, viděla jsem bufet a snažila se zapnout telefon, který nespolupracoval, takže začalo vybírání SIMkarty, baterky a následné očekávané zapnutí, po kterém jsem zavolala tátovi, že foťák neprojde. Přidejte k tomu nervy, stres, radost a strach a přemýšlení samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Takže, poznámka pro příště : foťákům se vybírali baterky, takže je potřeba si do nich dát buď vybité, nebo nepotřebné baterky, které vám vyhodí (nezapomenout se tvářit velmi zklamaně) a pak z kapsy vytáhnout další. Nebo ho někam hezky schovat. Bohužel, takhle to udělali všichni, ale já neměla nervy na to, abych z davu vevnitř vysvětlovala tátovi v davu venku jak má projít přes prohlídku. Příště už budu vědět, že ano. Holky mě tahali pravým vchodem a já si vůbec neuvědomila kde to vlastně jsem. Pak mě táhli na pravou tribunu, což jsem rázně odmítla, moje místo je přece vlevo v davu. Samozřejmě tam už bylo milion lidí a my se dostali už do takové dvacáté řady. I na levou tribunu jsem jít odmítla a tlačila se kupředu a trochu doprostřed. Holky museli opět na záchod, ale pak se k nám opět neuvěřitelným způsobem dostali. Neuvědomovala jsem si, jak to bude fyzicky náročné, k tomu jsem neměla žádné peníze a s bufetem jsem nepočítala, takže žádnou zásobu pití jsem neměla. Dostalo se k nám pár kelímků s dvěma glgy, které se stejně během rvačky o něj rozlily. Stříkali na nás zepředu vodu, takže i přes tu dálku jsem byla ještě před začátkem mokrá od hlavy k patě. Na pódiu běhalo pár podivných lidí, kteří zkoušeli před červenou plachtou (ano, za ní bylo opravdu vidět MyChe a Ro a opravdu tam byli pohvězdičkovaný reproduktory a zesilovače) nástroje. Pak jeden chlápek začal do mikrofonu mluvit o tom, že by nám MCR dnes moc rádi zahráli koncert … ano, opravdu jsem dostala šok z pochopitelných důvodů, ale týpek pokračoval … ale nesmíme se tak rvát. Ti v prvních řadách byli úplně namáčknutí a ty řady za nimi měli udělat dva tři kroky vzad. Samozřejmě se nikdo ani nehnul a po vytrvalém oblévání a podávání vody (která se k mě pak už nedostala) vyšel chlápek znovu a zopakoval prosbu. Prorvala jsem se asi o dva lidi dopředu, když v tom zhasli světla a všichni začali křičet. Na scéně jsem uviděla Iana (kytarista), který si chvíli brnkal a pak jsem je uviděla všechny. Normálně přede mnou najednou stáli živí Billy Talent! Pak jsem se dostala do transu, všechno šlo tak rychle. Vůbec nevím kterou písničkou začali, ale vím, že hráli : Devil in the midnight mass, Fallen Leaves, Surrender, Red Flag, Try Honesty, This Suffering (na moje velké překvapení. Tohle je moje nejoblíbenější písnička ze těch, co nezná většina, takže jsem „close my eyes and watch me die“ několikrát slyšela live) a pak asi ještě 3 písničky, které jsem neznala – což mě moc mrzí, plus možná ještě nějaké, ale opravdu si nevzpomenu. Z toho co se nám Ben snažil sdělit jsem pochytila všechno: nejdřív představil kapelu, řekl své jméno a že jsou z Kanady, mezi písničkami říkal, že máme dávat pozor jeden na druhého a v davu se netlačit, ale udělat si místo. Pak, že v Čechách jsou opravdu krásné holky, jedny z nejkrásnějších, jestli přijedeme opět na koncert, když se u nás zase objeví a před mě neznámou písničkou říkal, že v Kanadě věří v mír a ten kdo v něj nevěří je George Bush. Pak nám prozradil „velké“ tajemství, že po nich přijde kapela My Chemical Romance a taky jaké je Praha krásné město. Aaron (bubeník) si svlíknul tričko asi při třetí písničce, Ben při čtvrté, na což jsem začala řvát nejhlasitěji jak to šlo a nikdo kolem mě nechápal proč. Já taky nechápu proč mě nechápali. Pak to odehráli úplně bezvadně, křičela jsem, skákala, dělala co mohla. Zklamalo mě, že to lidi v mém okruhu moc nedělali, srandovní bylo, jak se probudili při dvou písničkách, které bodují v hitparádách. Pomalu jsem se sama oddělila a přeskákala se doprostřed, kde jsem měla jak výborný výhled, tak trošku místa. No fyzicky jsem na tom moc dobře nebyla. Už při první písničce jsem byla mokrá skrz na skrz, oblečení se na mě ani nehnulo a vlasy jsem měla mokré úplně. Musela jsem vypadat úžasně, ale to mi bylo jedno. Po skončení BT jsem měla po fyzické stránce dost a mohla jsem jet klidně zpátky domů. Aaron hodil do davu paličky, Jon lahve z vodou a Ian svůj ručník. Dostal se ke mně jenom ručník, do kterého se stihla utřít polovina lidí co byla přede mnou a nemohla jsem si ho nechat. Nikdo by nepochopil, že: ach, vždyť je tam pot Iana! Ne, sama nevím, co bych s tím dělala, nuže jde o princip. Utřela jsem se a poslala dál, tímto zdravím toho, co si ho nechal.
Podivní mužíci naběhli na pódium a odklízeli nástroje, u nás se začalo skandování o vodu. Kelímky došli pořád jen do druhé řady, na co se za mnou rozezněly nadávky. Pak strhli červenou plachtu a za ní byl kruh s Bobovými bicími a černá plachta My Chemical Romance. Jak jinak začali všichni křičet a já ne jinak. Pro mě po neskutečně dlouhé době se ke mě dostal jeden glg vody, který jsem poctivě rozdělila a poslala zbytek dozadu. Pak jsem se celou dobu snažila dostat dál od té velké hlavy toho vysokého brýlatého kluka, který snad za celý koncert, jak BT, tak MCR ani nezvednul ruce, natož aby skákal. Jen díky své výšce schmatnul pořád všechnu vodu. Najednou světla zhasla a všichni nedočkavě opět začali křičet. Já myslela, že mi snad vyskočí plíce přes dutinu ústní, no naštěstí se tomu tak nestalo. Malé záblesky světel, asi třiceti sekundové skandování a pak jsem v malém záblesku světla uviděla Boba. No, nevěřila jsem, že je to Bob, ale opravdu byl.
Upadla jsem do dalšího transu. Bylo mi jasné už od začátku, jak kvůli velikosti pódia, tak podle žádné opony že The Black Parade Show nebude, no bylo mi to jedno. Ještě pořád během tmy doběhli na pódium Gee v černých kalhotách s bílými pásy na bocích, košile, vesta, sako, Frank: černý nátělník, šedá košile a černá kravata, ostatní jiný černý outfit. Směšné popisovat co měli na sobě, ale za pár let se mi to určitě bude hodit. Nevěděla jsem na koho dřív koukat, co dřív dělat. Byla jsem samozřejmě zaujatá Frankem, Gee byl až příliš neuvěřitelný a najednou jsem jen tak stála a koukala. Snažila jsem se jich nabažit, nasát je do mě a nikdy nevypustit ven. Snažila jsem se zachytit každý jejich pohyb. Frank nezklamal, prožíval to jak to šlo, mával vlasy na všechny strany, k čemu taky pomáhal malý ventilátor na kraji jeviště. Zapamatovat si pořadí písniček bylo už opravdu nad moje síly, no první tři byli snad Dead!, This is how I Disappear a pak I´m Not Okay, které jsem odhalila až po nějaké době. Nevím kdy přesně, ale byla jsem nadšená, když jsem uviděla Frankovy nohy. Ano, on se opravdu válel po zemi, po tom jsem toužila strašně moc. Jenomže jsem ho na té zemi dobře neviděla, jenom když stál, takže případné řvaní a plivání na mikrofon v poloze ložní jsem nepostřehla, no podle jiných osob se to dělo. Po druhé byl také na zemi, no opět nevím u jaké písničky. Co říkal Gee mezi písničkami, nebo během jejich začátků jsem nepostřehla vůbec, akorát : We are … My … Chemical … Fu*king Romance! Strašně mě to dojalo a pak to ještě zopakoval. Střídali písničky z TBP a TCFSR, pokusím se je vypsat : Dead!, This is how I Disappear (ani nevíte jak jsem se těšila, jak z plných plic budu moct zařvat „fu*k“), The Sharpest Lives (myslím teď se Frankie válel), Welcome to the Black Parade, I don´t love you, House Of Wolves (nezapomenutelné vrtění Geeho zadkem), Cancer (všichni vytáhli světla telefonů, nebo zapalovače a zpívalo se. Gee byl jediný před světlem, takže jsme viděli jen siluetu, no bohužel jsem moc zpívat nemohla. Mě je slyšet hodně, a v tom náhlém tichu ještě víc, takže ty falešné tóny doopravdy rvali uši. Opravdu jsem netoužila po udupání kolem stojících, tak jsem jen svítila, mávala a otvírala pusu), Mama (úžasné Geeho krokové kreace), Sleep (společné mávání hlavou Franka s Geem směrem k Bobovi. Během celého songu, hlavně začátku mi byla zima i přesto vyčerpání a teplo. Husí kůže byla prostě všude a ty Geeho gesta při: for the monsters that I´ve been …), Teenagers (svým řevem jsem si kolem udělala dost místa, takže jsem mohla hezky skandovat rukama, viz klip), Famous last words, Give ´em hell kid (tahle písnička byla asi pátá, nebo šestá v pořadí a já doslova dostala druhý dech a vymáčkla ze sebe všechnu energii, která ještě šla. Na začátku jsem skákala a řvala - pozor, ne „zpívala“ ani „řvala“ spíše ručala text, ti kolem byli ze mě bohužel dost hotoví, většina písničku ani neznala -, dělala vše co jen šlo), Prison – stejně fanoušci vědí a nefanouškům je jedno vědět celý název (vůbec si na ni nevzpomínám, sakra, akorát jak Frank poslal do davu pusinku), I´m Not Okay, The Jetset Life is gonna kill you (nečekané), Cemetery Drive a jako poslední byla Helena. Povedlo se mi taky někdy zachytit ty úsměvy co nám házel Ray, byl úžasný! Strašně mě potěšil fakt, že nejsem jediná mokrá od hlavy k patě, protože se mi naskytl pohled na pořád tmavnoucí Frankovu košili a promočeného Geeho, který si stihl jednou sako vyměnit. Nevím, přišlo mi fascinující, jak se Frankovi pořád kruhy pod pažemi zvětšovali, až na sobě neměl suchou nit. Možná to pro mě byl důkaz. Důkaz o tom, že jsou to lidské a hlavně živé bytosti, které jsem si nevymyslela. I když jsem si pořád připadala jako kdybych koukala na video u mě doma na počítači, snažila jsem se přinutit jen tak zastat a koukat. Uvědomit si tu zatracenou pravdu, skutečnost, že můj sen se vlastně plní. Všechno kolem mě se dělo, běželo a já měla výhled na lidi, kteří mi změnili život, stáli jen metry ode mě a hráli písničky, které mě vždy ze všeho dostanou. Najednou se mi zamotala hlava a já se musel předklonit, i když se mi to moc nevedlo a taky to nepomáhalo. Příšerně mě boleli záda, fyzicky jsem na tom byla opravdu dost špatně, ale snažila jsem se na to nemyslet, klidně bych tam i omdlela a umřela. Silná slova, ale v mém momentálním opojení by smrt nebyla krásnější. Když Gerard zahlásil last song, při prvních tónech jsem musela spřáteleným malým Slovenkám povědět co je to za song. Jedna byla ze mě unešená, nechápala jak může tak slušně vypadající (mezi tou hromadou jsem tam byla opravdu normálně vypadající) může tak ručet a řvát. Na moje pobavení mě dokonce vybízely abych zařvala, bože. Když to takhle píšu, musela jsem tam být jako zrůda. Během Heleny se snažilo pár lidí hodit na pódium červené růže, ale dostala se tam snad jenom jedna. Co mě mrzí je, že jsem vůbec neviděla konec, jak se loučili, prý bylo i objetí Gee/Frank, já myslela na to, jak se do deseti minut dostanu z haly, najednou bylo světlo, na pódiu opět mužíci, Slovenky si chtěli pokecat, holky ze skupinky taky, nevěděla jsem co jim mám říct, proč tak spěchám, už jsem to štrádovala k východu. Nikdo nechápal kam tak ženu, s koncertů své kapely se takhle neutíká přece.
Vzduch. Zima. Žiju. U vchodu číslo 32. jsem byla hned, měla jsem ho už přece obhlídnutý, nikdo tam nebyl, zapínala jsem telefon a volala Klárce, která byla už u východu z haly. Stála jsem u auta, prošla kolem mě, bohužel mě v té tmě a při mém úžasném vzhledu nepoznala, ale pak jsme se uvítali. Rychle jsem zavolala tátovi kde je, mezi to mi volala Kika, Anetka, chaos. Táta byl i s holčičími věcmi u hospůdky, běžela jsem za ním, ať mi předá můj batoh s dárkem pro Franka a bookletem na podpis. Za co jsem teď hrozně vděčná, měla jsem dost času jak na nalezení baťohu a svetru, tak na to, že mi stihli uschnout vlasy a trochu i oblečení a taky na zorganizování holek a táty. (*pozn. na zaznamenání : zrovna byl uveřejněn trcklist písniček – Dead!, TIHID, INO, Cemetery, Sharpest, WttBP, IDLY, Give´Em Hell Kid, Wolves, TN, Jetset, Prison, Sleep, FLW, Mama, Cancer, Helena). Volali nás dovnitř podle příjmení, pak jsme museli říct první jméno. Bylo nás kolem dvaceti – 4 výherci, já, Lucka a Klára díky webu a ostatní ze záhadných příčin. Pořád jsem se klepala, vypila jsem najednou litr vody, porovnávali si kdo má více pošlapané kecky – vyhrála Lucka, snažila se to pak kapesníkem zachránit, mě ty moje byli lhostejné. Další přepočítávání, měla jsem možnost prohlídnout si knížku pro kluky, další pití. Pak jsme už měli jít, všichni nejistě, já pořád něco žvanila, holky ze mě musely mít radost. Šly jsme chodbičkami, byla tam jakási otevřená šatna, bohužel až po jejím minutí jsem se dozvěděla, že tam byli BT, pak tam pobíhala nějaká paní s vozíkem a párkama. Pak jsme zastavili, byla tam taková nažloutlá zeď polepená velkými MCR plakáty. Za ne dlouhou chvíli přinesli tři bílé (ano, jako z jídelny) stoly a hezky tam připravili čtyři páry černých a stříbrných fix. Jedna milá paní nám řekla, že pokud nemáme nic na podpis, mají k dispozici ty samé velké plakáty, co byli na zdi. Váhala jsem, ale nakonec jsem vytáhla z baťůžku TBP booklet a najednou … ano, živí, převlíknutí, osprchovaní, nádherní, skuteční. První v řadě si sednul Ray, Frank s neuvěřitelným úsměvem pozoroval vykulené fanoušky, Bob v těch jeho úžasných botičkách si sednul vedle Raye, pak Frank a Gee. Dávali jim tam plakáty a začalo se postupovat. Vůbec jsem nepozorovala je, ani lidi kterým dávali podpis, co říkali apod. Vůbec. Nevím proč. Kláru jsme pak s Luckou dali před nás, abychom viděli reakci na knížku, kterou předala Rayovi. Zeptal se co to je, vysvětlila, že příběhy nás, fanoušků, začal listovat, trošku hýkali, byl zvědavý i Bob, jak jinak i Frank a na jeden obrázek co tam byl namalovaný řekl, že je to povedené. Pak zase okno, Ray to dal securiťákovi a přišla jsem na řadu já. Ray mi potřásal rukou a řekl, že mě rád poznává, podepsal mi plakát, pak jsem mu strčila booklet, na kterém se nemohl najít. Po úspěšném nalezení přišel Bob, který si vůbec nepamatuji co říkal, pravděpodobně se mě ptal na jméno. Zašemolila jsem Lucy, a jak Ray, tak Bob mi furt děkovali, vůbec jsem nevěděla za co. Přišel na řadu Frank, nevím, nechápu, tele, proč jsem se na něho nekoukala, vysoukala jsem ze sebe, že jsem pro něho něco udělala, o čemž pochybuji že to slyšel a vytasila jsem Jacka. Rozzářili se mu očička (pokud to ještě víc šlo) a byl překvapený, pořád se usmíval. Gee vedle něho řekl wow, dále jsem nevnímala, Frank řekl něco v tom smyslu, že je to ode mě strašně milé, moc děkuje a že se mu to líbí. Říkal to na mě hezky pomalu, abych mu rozuměla, já mlela něco jako pane bože! a nemáš zač! (v AJ, samozřejmě). Odložil si jí na zem vedle sebe, podepsal se, hezky proškrtnul svoji hlavu a zase poděkoval. Gee mu to už škubal z ruky, aby se podepsal on, mám pocit, že se mnou Gee i komunikoval, ale vůbec nevím co. Děkuje moc, je rád, že mě vidí (to mu tak věřím), podepsal se a já šla. Securtiťák mě musel navigovat v té jedné chodbě, vůbec jsem o sobě nevěděla. Teď mi přijde, že jsem se na ně vůbec nekoukala, vůbec jsem si nezapamatovala jejich obličeje, nic. Pak nevím co jsem vyváděla, opět jsem se na ně vůbec nekoukala, ale pak nadšený Ray chtěl pomoct uklízet stoly, ale popadaly mu na zem fixy, pak jeden neznámý chlápek se stejnými botičkami jako měl Bob vylil plechovku coly, která byla na zemi, ale je docela možné, že jak to mohla být plechovka Franka, tak ji mohl vylít on i Bob. Mám v tom zmatek. Odklidili se stoly, naskytl se mi pohled na Geeho úšklebek asi během toho, jak se ptal co bude následovat. Frank si nadšeně nasadil na hlavu velkou fialovou masku, kterou dostal od jiné fan girl. Hezky pumpoval, během čeho mu s hlavy masky vyskakovala další malá hlava, byl unešený. Moc jsem to nevnímala, ale přešel k nám, no já byla zaujatá a štrádovala si to ke zdi, kde jsme měli mít společné foto, vůbec mi nedošlo, že stál ode mě pár centimetrů. Hezky jsme se tam dali do řady a oni si před nás dřepli. Vůbec nevím, jestli měl Frank pořád tu masku, nebo jak tam dřepěli, hlavní je, že na fotce budu vypadat jako trotl, ale co nadělám. Vůbec si neuvědomuji, že stáli přede mnou, snad až když uvidím tu fotku. Pak je securiťácí táhli pryč, vůbec nevím co se pak dělo, vím, že jsem se – tele – ani neohlídla, nic, spěchala jsem pryč, ani nevím proč. Stihla jsem pak na chvilku BT šatnu, uviděla jsem Aarona a podle mého i Bena – spíš jenom jeho vlasy, jak seděl za notebookem. Venku jsem tátovi skočila do náruče a ve zkratce oznámila předání Jacka apod. Potom jsme dostali průkazky M&G, uhýbala jsem nějaké bílé dodávce, šílela. Holky chtěli jít do nějaké hospody všechno vstřebat, jenomže nám to nějak nevyšlo. Rozdělili jsme se, rozloučili (na zemi jsem našla malý letáček, že si nemám zapomenout sebrat po koncertu plakát – mám je čtyři – a v době 18:45 – 19:15 koukat na rozhovor s kapelou v televizní kostce, co byla v hale nad hlavami. Určitě, v tu dobu byli ještě všichni venku, jinak letáček je úplně rozšlapaný a zničený, i přesto ho mám doma) a já hledala tátu. Nasedli jsme a jeli domů. S merchandise nemám nic, protože to měl na starosti táta, jenomže se mu nic nelíbilo a ceny byly šílené. Dostala jsem pak peníze na případnou koupu přes internet. Nejednou jsem byla doma, loučila se s tátou, který o půlnoci odjížděl zpátky do Bratislavy, seděla po tmě v pokoji. Máma se vzbudila, říkala jsem zážitky ve velké zkratce, utíkala do vany, pak do ledničky a pak pád do postele. Konec. Byl konec a já byla doma. Co jsem tam dělala?
Druhý den jsem to převyprávěla všechno podrobně a četla reakce ostatních lidí. A dostala se do deprese. Jednak jsem nechápala při pohledu na videa jak to, že jsem doma, co tady dělám, nedocházelo mi, že to už skončilo. Jednak, že si nepamatuji skoro nic, a už vůbec ne jejich obličeje z meetu. Chtěla jsem vidět Frankovy vlasy a zjistit výšku. Vlasy se mi nepovedli proto, protože až podle fotky jsem pak zjistila, že měl přece čepici a výšku – vůbec mi nedocházelo, že byl pár centimetrů ode mě, já se spíš na něj ani kouknout nechtěla, ne to ještě dotknout. Bála jsem se. Snad toho, že by se rozplynul ? Pravděpodobně. Pak mě štve, že jsem tam po meetu nepočkala. Vždyť jsem to měla v plánu, čekat dokud někdo nevyleze. Ale po tom, jak jsem měla ruku v ruce se všema mi úplně stačilo to co jsem měla, a jela domů. Kdybych tam počkala, měla bych možná sama fotku s Frankem, kdybych nebyla tele, tak bych s ním i pokecala, objala … představy. Nechápu, proč jsem nepočkala, zřejmě si to budu vyčítat do konce života. Budu vyčítat, že jsem jim vůbec nic neřekla, nic neslyšela, nic si nepamatuji. Že jsem nekomunikovala, že jsem před halou neseděla od rána, že jsem neměla foťák. Nakonec mi vyjde, že mám depresi, přitom se mi splnil sen. Ale já ji sakra mít nesmím ! Pořád si promítám, jak jsem jejich koncert sama prožila a jak to bylo neuvěřitelné. Tím, že se teď budu užírat nic nedosáhnu, jen budu doufat v další koncert. Koncert, na kterém se budu snažit všechny moje chyby napravit. Jsem jen člověk a lidi chybují. Ale chyby, za které se máte trápit do konce života nechci. Budu se ale snažit na to nemyslet. I přes tohle všechno, to sakra byl nejlepší den v mém životě a já se to snažím vstřebat. Jsem zvědavá, kdy mi doopravdy dojde: vždyť oni mi potřásli rukou, sakra!
Ponaučení:
- je úplně jedno, jestli si hlavu umyjete, nebo ne, stejně skončí mokrá s propocená
- make-up byl v mé situaci taky úplně zbytečný
- snažit se propašovat foťák jak jen to jde
- nezapomenout si vzít pár drobných
- vůbec nepotřebujete obrovský baťoh s jídlem a zábavou
- na oblečení taky moc nezáleží, stejně se to buď zničí, natáhne a v každém případě to bude mokré


<-- zpět