překlad: rybka

'The Black Parade' nebyla jen jednou z největších a nejambicióznějších desek roku 2006, ale také učinila z My Chemical Romance mezinárodní superhvězdy. Je ale jejich úspěch otráveným pohárem? To se pokusil zjistit Alexander Milas.

Nemá cenu do nekonečna omílat nepopiratelnou pravdu - My Chemical Romance, někdejší nuly z New Jersey, co měly sen, jsou teď ku*va velikáni. Pokud si ale myslíte, že jejich nové album je dopředu promyšlenou komerční chňapkou na prachy, zamyslete se znovu. Je to velkolepá, koncepční deska, která by spíše zapadla do 70. let. Ale jak sami uznávají, natáčení 'The Black Parade' nebylo náhlým rozhodnutím. Plni strachu, jak bude jejich dílo přijato a zda vůbec budou schopni dosáhnout takových uměleckých výšin, stal se čas strávený ve studiu odrazovým bodem k propasti, která dost dobře mohla být peklem. Místo toho se však ocitli na prvních příčkách hitparád a - soudě podle toho, jak těžké je se k nim v současnosti dostat - přistáli měkčeji než očekávali. Hammer se je pokoušel dostihnout v LA, v New Yorku a nakonec jsme se dohodli na Japonsku - to vše v rozmezí několika dnů. Jejich životy jsou dost rychlé. Sami tomu nemůžou uvěřit. "Skoro jsem zapomněl, že jsme v Japonsku," usmívá se bubeník Bob Bryar.

Jaké je Japonsko?
G: "Miluju Japonsko, je úžasný. Jsem nadšenej, že zase koncertujeme. Je to, víte... Prostě jsem se už pěkně dlouho těšil, až tohle turné začne."
B: "Jde to moc dobře. Songy z novýho alba teď hrajeme všude a kamkoliv přijedem, je to fajn. Je to trochu divný, ale i úžasný. Bylo to tak trochu riskantní, přijít s takovouhle deskou."
Pochybovali jste někdy o tom, jak bude nová deska přijata?
G: "Jednou, dvakrát týdně jsem měl takový frankensteinovský momenty, kdy jsem se sám sebe ptal, jestli nejsem cvok. Potřeboval jsem, aby mi někdo, kdo si dal v uplynulým týdnu sprchu, potvrdil, že jsem v pořádku a že děláme správnou věc a že sakra nejsme žádní blázni... Že nás nezavádím špatným směrem."
B: "Rozhodně jsme se trefili. Prostě jsme chtěli udělat něco, s čím budeme spokojení, co nás bude těšit. Věděl jsem, že se mi to líbí a taky jsem věděl, že to pro nás bude mít zvláštní význam, ale nechtěl jsem, aby lidi říkali: ´co to ti chlápci vyvádějí?´. To se naštěstí nestalo."
R: "Když jsme byli ve studiu, celý to byla zábava. Čím byly naše nápady šílenější, tím spíš jsme to chtěli zkusit. Říkáte si, že je vám jedno, jak to lidi přijmou, ale není to pravda. Samozřejmě chcete, aby se to lidem líbilo."
G: "Když bylo album hotový, bylo mi jasný, že jsme stvořili monstrum."
Monstrózní album nebo něco monstrózního?
G: "Rozhodně monstrum v dobrým slova smyslu. Ale současně je to taky osobní obluda. Tohle je vážně osobní deska. Tohle jsme my. Hodně věcí se tím změnilo. Ale ne tak, jako když jsem dělal ´Helenu´. To bylo přece jenom těžší, protože jsem nebyl připravenej vypořádat se s babiččinou smrtí tak přímo. Když byla ta deska venku, říkali mi: ´Tak teď se tím budeš zabývat osm měsíců.´ Za touhle deskou není ničí smrt."
B: "Rozhodně to ale byla výzva. Dali jsme se do kupy se spoustou kapel a tohle album zapůsobilo na citlivý místa dosti lidem. Přinutilo je přehodnotit jejich postoj k nám. Tahle deska nás charakterizuje. Takoví jsme. Vydali jsme ze sebe všechno, Každej náš nápad, každej cit jsme vzali na místo, kde jsme nikdy nebyli. Sami jsme se zahnali do úzkých. Bude těžký to přebít. Bude to muset být úplně nová idea, snad rozebraná a syrová?"
V současnosti není běžné točit koncepční desky.
G: "Tohleto vymezení přišlo samo. Lidi říkají: ´Dost jste dřeli, aby jste se vzdálili.´ Ne, jenom jsme pracovali na něčem speciálním a bláznivým. Bylo to přirozený. Nepřemýšleli jsme nad tím, že ´nemůžeme to udělat jak ta a ta kapela´, spíš ´musíme udělat něco, co lidi dostane´."
R: "Vždycky jsme se to snažili promíchat, změnit. Báli jsme se, aby věci nezněly stejně. Podnítily nás nahrávky, který vyčnívají."
B: "Existujou kapely, který si ve studiu řeknou: ´Fajn, tady je náš singl, pojďme vyplnit zbytek alba.´ A pak jsou kapely, který vyrukujou s deskou, kterou nazývají koncepční, ale ve skutečnosti žádnej koncept nemá. Naše deska všechno tohle má."
Zní to jako velice vyčerpávající proces - pustili byste se do toho znovu?
G: "To je dobrá otázka! Vlastně nevím, jestli bych byl schopnej to znovu absolvovat. Bylo to vyčerpávající a bolestivý. Chci říct, že to byla skvělá zábava, ale po psychický stránce to bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Chodit spát v šest ráno, vstávat o čtyři hodiny později a začít zase nanovo. Tak to chodilo každej den. Byl jsem tou deskou posedlej, ne jen hudebně, ale taky všema těma vizema, co přicházely společně s tím. Trvalo to tak dlouho, protože jsme ty songy nemohli jen tak vyhrávat a pak je vypustit do světa pohromadě. To jsme nemohli."
Úspěch s sebou obvykle přináší domýšlivost. Co vás drží při zemi?
R: "Takový to jádro přátel - rodiče, nejlepší kámoši, přítelkyně - a ti se nemění. Nejednají s tebou jinak jenom proto, že se ti daří, a to se mi líbí. Taky do vás kecaj, což taky miluju. Když přijdu pozdě domů, chci, aby mě přítelkyně sprdla. Nebo aby na mě máma křičela, protože jsem jí už pár dní nezavolal. Právě díky tomu jste pořád normální."
G: "Máme s klukama takovej zvyk, že se vyhýbáme takovým těm konvenčním věcem, jako jsou třeba večírky v LA... Tam nezapadáme, tak tam nechodíme. Pořád se cítím jako normální chlápek. Když skončí turné, trvá mi tři, čtyři dny, než se vzpamatuju, ale pak uplynou další tři, čtyři dny a já ani nevím, že jsem v kapele. Je to fakt divný. Ale ta nejdivnější věc se mi stala po posledním turné, kdy jsem jel asi na týden do Portlandu, v Oregonu a celou dobu jsem byl zalezlej v hotelovým pokoji. Něco jsem napsal - bylo to před Vánocema - a asi tak za čtyři, pět dní jsem se hodil do normálu. Skoro jako by My Chemical Romance byli jenom snem a já si nebyl jistej, jestli se to skutečně stalo."
B: "Nechodíme na velký večírky, abychom soudili druhý. nebo takový nesmysly. Ale začne toho být moc, když se lidi začnou šťourat v našem soukromí: ´ach, našel jsem tvou fotku ze základky´."
To se stalo?
B: "Jo, všichni jsme to zažili. Lidi najdou naše ročenky. Před domem Mikeyho a Gerarda postávali lidi. I před mým domem byly děcka. Jednou jsme měli autogramiádu v Chicagu a přišlo tam pár dětí s fotkama mýho baráku a prosily mě, abych je podepsal. A já na to: ´Proč mi to ukazujete? To je divný´. Moje máma je číšnice a oni to nějak zjistily, šly na jídlo a poprosily ji. To už pak zachází moc daleko."
Chybí vám anonymita?
G: "Jo. Ale pak děláte interview, jako je tohle, a díky tomu je to snazší, protože jsou věci, o kterých chci mluvit. A s pár lidma jsme si vybudovali vztah. Na to si není proč stěžovat - že si lidi chtějí přečíst, co říkám. Ale mý vlasy nemají s tím, co chci říct, nic společnýho. To jsou jenom kecy o zku*venejch celebritách, který to rozmělňujou."
Ale ty sám máš blízko ke statutu celebrity.
G: "Je to legrační. Setkal jsem se s člověkem, co mě označil za nejtroufalejší osobnost s nejmenší dávkou sebeúcty. Jsem hodně troufalej, věřím si, ale jsem taky sebekritickej. Kdybych tvrdil, že moje hovno nesmrdí, byla by to lež. A tolik lidí klame. Takovým byste neměli věřit. Je mi jedno, že se na jevišti chovám neobvykle, ale nebudu lidem vykecávat díru do hlavy."
Jak si vysvětlujete kritické reakce? Navzdory prodejům, ne všichni pochopili, co děláte...
G: "Ty reakce byly jenom prostým cynismem. Četl jsem jednu, kde psali: ´tohle vydalo velký vydavatelství a je vidět, že to má pod kontrolou, bla bla bla´. A my na to: ´Kterej label by nás oblíkl do těchhle hadrů? Viděli jste, jak v poslední době vypadáme? Kdo by nás sakra takhle oblíkal?´. Ve vydavatelství je pár lidí, který jsou vyděšený tím, jak vypadáme! Nebyli si jistí, jestli to bude fungovat. Všichni předpokládali, že bude těžký to prodat. Dokonce si vzpomínám, jak jsme jednou dělali promo rozhovory k desce a nakonec k tomu dali pěkně starý fotky, protože si mysleli, že všechny vyděsíme. Samozřejmě že vůči nám panuje žárlivost a zášť, ale jsme šťastní, dostalo se nám požehnání. Chci říct, že s*ačky se vynořily fakt rychle. Nemůžeme to zastavit. Nezaprodali jsme se proti proudu. Zůstali jsme věrní svým zásadám a cti a i tak jsme to dokázali. Někdo si může myslet, že to bylo moc rychlý, ale s tím my nic nenaděláme."
Jste z toho příznivého osudu na rozpacích?
G: "Jo, je to fakt surrealistický. Není to tak, že bychom z toho byli na rozpacích, ale je to hukot. Sakra! Zvlášť když jsou na tebe lidi fakt naštvaný kvůli tomu, že jsme toho v tak krátké době tolik dosáhli. ´Chlape, sakra, já za to nemůžu.´Vidím to tak, že veškerá zášť nebo to, že jsou na nás naštvaný kvůli tomu, že jsme toho hodně dokázali v tak krátký době, že máme tak velký prodeje... ´Jak na nás můžeš bejt naštvanej? Co jsme udělali špatně?´."
R: "Měli jsme prostě štěstí. Nemůžete lidi kritizovat za to, že měli štěstí. Počínali bychom si stejně i kdybychom byli zpátky v naší dodávce. Prostě jsme se vypracovali. V posledních pěti letech jsme se nezastavili. Jestliže jsme měli štěstí díky tomu, že se lidem začala naše muzika líbit, není to naše vina. Spávali jsme v hotelových pokojích po osmi, spávali jsme na parkovištích A jestli to zabralo pět let, nebo dvacet, na tom nezáleží. Vždycky jsme se drželi toho svýho a nikdy nevyužívali naše fanoušky. Není to o tom, za jak dlouho jsme se sem dostali, ale jak. A já vím, že to bylo správnou cestou."
Doneslo se k vám hodně urážek?
G: "Poslouchám hodně desek a myslím si: ´Kdy jste naposled zariskovali?´. Hodně lidí si bude stěžovat: ´Sakra chlapi, pořád děláte ty samý podělaný pop punkový nahrávky, jaký tvoříte už 20 let´ - A co jste sakra čekali? To vás to tak překvapuje? To jste tak zahořklí, protože jsme udělali něco fakt upřímnýho a poctivýho, a ono to zafungovalo? Není to divný? Udělali jsme správnou věc! Nechtěli jsme nikoho napodobit zvukově ani vzhledově... a fungovalo to!"
Je zřejmý, že vám spousta lidí váš úspěch nepřeje.
B: "To prostě lidi dělají - záviděj. Zkuste se vžít do naší kůže - hrajeme songy, který milujeme. Co jinýho máme dělat? Naše hudba spojuje lidi. Každá kapela, co tvrdí ´Koncertujeme osm let a nic se nestalo´, no, to přece není naše chyba. Ale slavnější kapely tohle určitě neříkají. Třeba Green Day. Mysleli byste si, že je nemožný být takový kapele nablízku, ale byla to jedna z nejpřívětivějších kapel, co jsme potkali."
Kdy jste se s nimi setkali?
B: "Asi před dvěma lety jsme dělali vánoční show pro jedno rádio, jenom jsme se pozdravili a pak nám z ničeho nic přišla nabídka jet s nima na turné. První den jsme si mysleli, že nás prostě hoděj na jeviště a na konci nás z něj vykopnou. Ale to se nestalo. Seděl jsem v šatně, přišel tam Billie, sedl si vedle mě a zeptal se, jak se mám. Představil se mi, jako bych nevěděl, kdo je!"
Vzali jste si z toho příklad?
B: "Jo. Protože lidi budou říkat: ´páni, nemůžu uvěřit, že se s váma poflakuju. Připadáte mi, jako pěkní ču*áci´. Viděl jsem pár kapel, co byly trochu slavný, a změnily se v úplný ču*áky, takže nemůžu obviňovat lidi za to, že si to o nás myslí."
Gerarde, jednou jsi mi říkal, že jsi v ulicích New Yorku narazil na Bruce Dickinsona z Iron Maiden...
G: "Jo, to My Chem zrovna začínali... Byl to úplně normální chlápek. Nesnažil se udržet nějaký iluze. Pro mě bylo dobře, že jsem potkal lidi jako on, protože díky tomu jsem věděl, že dělám věci správně. Co ale nedokážu pochopit je to, že mě třeba lidi vidí stejně, jako já jeho."
B: "My jsme na fanoušky milí, ale jakmile s náma začnete vyjebávat, stanou se z nás ti největší hajzlové na světě."
To se stalo při Warped Tour, když začal Bert McCracken vyzývat lidí, aby se na vás nedívali?
B: "Jo, asi tak. Ale tohohle chlápka zkrátka nemůžete brát vážně... na to jsme zareagovali tím, že jsme vystoupili a totálně jeho kapelu převálcovali."
Rozhodli jste se přetočit původní video k ´I´m not Okay (I promise)´, který zachycovalo váš život na cestách v době, kdy jste začínali. Stýská se vám po těch nevinných časech?
G: "To bylo rozhodně nevinný období a to video to zachycuje. Bylo to vidět i v ´Heleně´. Ale čím víc muziky jsme vytvořili, tím víc jsme nacházeli kouzlo, který v tom spočívá. Zabrali jsme se do toho, a právě tam začnete vidět tu nevinnost. Jestliže v tom ponecháte tu čistotu, zůstane tam a nic to nemůže změnit. Zvlášť když netočíte desku kvůli penězům nebo hypotéce... Žijeme skromně, to naši muziku nikdy neovlivní."
B: "Pěkně dlouhou dobu jsme cestovali v dodávce, byly situace, kdy jsme museli stopovat a přespávat u lidí na zemi. To jsme si vyzkoušeli. Možná ne tak moc jako jiný kapely, ale není to tak, že bychom se chovali jako ty největší rockový hvězdy na světě."
R: "Jsme pořád ti stejní kluci jako před pěti lety. Ale když porovnáte místa, kde jsme hrávali dřív, a ty, kde hrajeme teď, uvědomíte si, že je to sakra divoký.  Když si sednete a začnete o tom přemýšlet, řeknete si: ´no, kur*a!´, jako třeba: ´sakra, nemůžu uvěřit, že jsme v Japonsku a hrajeme pro takovou kupu lidí! Tyhle tichý chvilky přemítání, kdy si říkáme ´páni, dokázali jsme to, žijeme náš sen!"
A co se stalo s tou vaší dobitou dodávkou, ve které jste jezdívali na turné?
R: "Myslím, že je zaparkovaná na trávníku jednoho z našich dřívějších managerů. Hned jak jsme dostali tour bus, nastala pro naši dodávku smrtelná hodinka. Pomalu umírala a my s ní, protože odsávací systém byl v p*deli a plynový výpary unikaly do kabiny! Tak jsme v ní tak jezdili a měli halucinace. Jednou, když jsme jeli na Warped Tour, začala hořet. Bylo to zrovna v ten den, kdy jsme dostali autobus, protože v tý dodávce už jsme najeli spoustu mil!"

zdroj: metal hammer

<-- zpět