překlad: rybka

V minulém čísle jste si mohli přečíst příběh o tom, jak těžký boj sváděli My Chemical Romance po vydání alba 'The Black Parade', i o tom, jak je nespokojenost dohnala k zamítnutí vlastní identity. Nyní vám přinášíme druhou část exkluzivního interview, v němž vám kapela prozradí, jak vznikalo 'Danger Days' a díky čemu jsou zase "extra nebezpeční"...

Nedá se říct, že by Gerard Way tehdy v kalifornské poušti prožíval krizi, ale nebyl ani nijak zvlášť šťastný. Vydal se tam letos v lednu spolu se ženou LynZ a dcerou Bandit, aby si mohl pročistit hlavu. Zbytek kapely zatím zůstával ve studiu, kde mixovali materiál, o němž si mysleli, že bude jejich čtvrtou deskou, s níž naváží na úspěch 'The Black Parade'. Nahráli přímočaré a ryzí punkové album, v němž nebylo místo pro okázalost ani pompéznost. Žádné metafory, žádný koncept, žádné skryté významy, které by si senzacechtiví novináři mohli vyložit jinak. Chtěli hrát rock'n'roll.
Důvod byl jasný. Deska 'The Black Parade' udělala z My Chemical Romance fenomén, zároveň je však také připravila o veškerou sílu. Stali se obětními beránky a média z nich dokonce udělala vůdce sebevražedného kultu. Album se stalo něčím, čím nezamýšleli. Přineslo s sebou úspěch, zároveň se však vše, co symbolizovalo, vznášelo nad kapelou jako Damoklův meč. A oni zatoužili utéct.
My Chemical Romance si začátkem roku 2009 chtěli jenom užívat. Nic víc, nic míň. Gerard tehdy řekl, že napíše milostný dopis rock'n'rollu. A v tomto duchu se album, které natočili, také opravdu neslo. Bylo prosté, upřímné a drsné. A málem se dostalo na pulty obchodů s muzikou.
"Měli jsme dokonce vybraný singly a lidem se to hodně líbilo," prozrazuje basák Mikey Way, mladší bratr Gerarda. "Absolvovali jsme i pár interview. Počítali jsme s tím, že brzo půjdem s kůží na trh."
Ale něco nebylo správně. Cítil to i kytarista Ray Toro: "Chyběla tomu duše."
"Nemělo to tu správnou sílu," přidává se druhý kytarista Frank Iero.
Problém natočeného materiálu, jak si teď kapela zpětně uvědomuje, byl v tom, že se příliš zabývali tím, čím deska neměla být - druhou 'The Black Parade'. Ve snaze definovat novou muziku si stanovili přísná pravidla.
"Neměla to být další 'The Black Parade'. Zřekli jsme se konceptu, kostýmů, nadměrnýho vrstvení," vzpomíná Frank. "Chtěli jsme udělat minimalistický songy bez všeho toho balastu kolem. Myslím, že něco novýho člověk může vytvořit jedině tehdy, zbaví-li se všeho starýho. V opačným případě bude vaše dráha dost předvídatelná, a veškerá zábava je pryč. My to teda zkusili, jenže se nám nepodařilo využít všechen náš potenciál. Podle mě za to může fakt, že jsme si stanovili, jakou desku natočíme, dřív, než jsme ji vůbec začali psát."
Právě pravidla měla na novou muziku velký vliv. To dříve se muzikou kapela nechávala vést.
"Uvědomili jsme si, že se ve studiu nevěnujeme tomu, v čem jsme opravdu dobří," vzpomíná Ray. "Pokoušeli jsme se o něco novýho, což znamenalo, že jsme nedovolili songům, aby se samy rozvíjely. Všude samý omezení. Nefungovalo to."
Přesto se ale nevzdávali. V průběhu mixování se snažili dát songům patřičný tvar, přičemž příliš tlačili na pilu. Pak se ale něco stalo, něco, co mělo všechno změnit. Gerard si vzal volno, které s rodinou strávil v poušti. Tam hodně přemýšlel.

Frontman mluví o tomto okamžiku jako o zjevení. Právě v poušti se totiž zrodila představa, která dala vzniknout výslednému čtvrtému albu My Chemical Romance 'Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys'.
Kdesi v divočině si Gerard se ženou a dcerou pronajal bungalov a nepřemýšlel jen o tom, kam by kapela měla s novou desku zajít, ale také o tom, kam vlastně přesně zapadá, čím by měla být. Říkal si, zda o to vůbec ještě stojí.
"Nezačínali jsme s kapelou kvůli penězům, ale najednou jsem zjistil, že si nežijeme vůbec špatně," popisuje, co se mu tehdy honilo hlavou. "Ne že bychom si mohli nějak vyskakovat, to ne, ale mám z čeho zaplatit hypotéku, což je skvělý, obzvlášť když máte dítě. Až jsem si říkal, jestli nejsme až moc seriózní."
"Najednou si uvědomíte, že je vám přes 30. Vaše kapela už si udělala jméno, podařilo se vám natočit skvělý desky navzdory všem překážkám, za což jste oslavováni. Než se nadějete, stanete se součástí moderní rockové kultury v době, kdy lidi zatouží po 30letých hrdinech, protože potřebujou idoly, co o sebe dbají. Je-li vám přes třicet, právě jste dokončili čtvrtou desku a  na očích jste už skoro deset let, zjistíte, že právě to se vám děje."
Toto Gerardovo znepokojení má původ v nedávných událostech. Nedlouho předtím totiž zdobil obálky několika časopisů, na nichž pózoval v košili, kravatě a baloňáku - oblečení, které se hodí spíše na bankéře než rockového zpěváka. Také kapela nafotila pár módních snímků a neměla daleko k tomu stát se ztělesněním někdejších rebelů, nyní bezúhonných rockerů.
"Byl jsem na obálce časopisu v baloňáku a kravatě. Jak jsem se tak na tu fotku díval, říkal jsem si, jestli je tohle moje nová image," vzpomíná. "Najednou se nabídky pózovat pro pánský časopisy jenom hrnuly. To by se za časů 'The Black Parade' nebo 'Revenge' stát nemohlo, na to jsme vypadali moc šíleně. Přiznám se, nejdřív mi to lichotilo, myslel jsem si, že to znamená, že jsem dospěl. Pak jsem si ale uvědomil, že je to past, hodně velká past, která vás může zastavit v rozběhu."
Najednou pocítil, že se mu stýská po někdejší nedbalosti a troufalosti, po časech, kdy se do všeho pouštěl po hlavě. Začínal se kvůli tomu trápit. Vtom ale zasáhla jeho žena.
Gerard: "Připomněla mi, že jsem umělec, ne jenom muzikant. Řekla, ať se podívám, co jsem dokázal na 'The Black Parade'. To bylo poprvý, kdy mi někdo něco takovýho řekl. Moc dobře věděla, že si to začínám dávat dohromady. Musel jsem si to ale přiznat. Řekla mi, že bych to měl lidem ukázat, což byl velkej kompliment. Slyšet to bylo šílený. Mám z toho dobrej pocit a nemyslím si, že to zní arogantně, když řeknu, že jsem umělec."
Dovolil si tedy popustit uzdu své fantazii a zábrany šly stranou. Napsal text na riff, který se jim předtím s kapelou nepodařilo zpracovat. Nijak se neomezoval a nechal se inspirovat komiksem, na kterém zrovna pracoval, jeho světem a postavami. Přemýšlel o konzumní společnosti, o populárním umění a jak se z popu stává umění, přemýšlel o světě a kam spěje, o obviněních, kterým s kapelou museli čelit. Všechny tyto myšlenky pak vložil do písničky, kterou dnes známe jako "Na Na Na".
Právě tato píseň otevírá nové album 'Danger Days', zároveň je ale také písni, která před My Chemical Romance otevřela bránu do překrásného nového světa.
"Všechno, co nám u 'The Black Parade' připadalo troufalý, je už teď nemoderní," myslí si Gerard. "Tentokrát jsme chtěli zajít o moc dál, být ještě šílenější. Lidi nás viněj z toho, že pleteme mladým hlavu a že na ně máme špatnej vliv. Chtěli jsme jim ukázat, jak moc nebezpeční můžeme být. A že jsme chtěli být sakra nebezpeční!"

Poté, co se Gerard vrátil do Los Angeles, sešla se kapela s producentem Robem Cavallem, se kterým už spolupracovala na 'The Black Parade'. V marné snaze dát do kopy album, které bylo určené k záhubě, se pokusili natrackovat ještě jeden song. Pak jim Gerard pověděl o "Na Na Na".
Ray: "G nám řekl, že napsal jednu písničku, tak jsme ji ve studiu zkusili. Bylo to poprvý za celej rok, co jsme sršeli energií. Hrozně nás to nakoplo. Atmosféra se začala měnit. Najednou se ukázalo, čeho všeho jsme schopní."
Zničehonic bylo všechno jinak. Kapela začala zase experimentovat, odvážněji se rozhodovala o tom, kam až v muzice může zajít. Ani jednou si ovšem nepřipustili, že natáčejí úplně nové album. A možná díky tomu nabrali ten správný směr.
"Myslím, že zafungovalo, že jsme nemuseli dodržovat žádný pravidla," myslí si Frank. "Nebrali jsme to, jako že točíme novou desku, a proto jsme se nikdy nepozastavili nad tím, jestli to není příliš bláznivý a jestli si to můžeme dovolit."
Přesto tu jeden problém stále byl.
V té době, někdy v březnu, My Chemical Romance oznámili, že odešel bubeník Bob Bryar. Kapela se k tomu nechce moc vyjadřovat, říká jen:
"Kdyby všechno zůstalo při starým, tuhle desku bychom nikdy nenatočili," tvrdí Frank. "Hrozně mě mrzí, že to muselo být zrovna takhle, na druhou stranu to plně chápu. Nebylo to ukvapený rozhodnutí, takovýhle věci se nestávaj zničehonic. Aby se kapela mohla pohnout kupředu a přežít, museli jsme zůstat ve čtyřech."
Odchod bubeníka byl jediným nepříjemným okamžikem v pro kapelu jinak plodném období. S Robem Cavallem za mixážním pultem se věci daly do pohybu.
"Ještě před 'Na Na Na' nám Rob řekl, že nerad vidí kapelu stagnovat. Neměl přitom daleko k slzám, což nás dostalo, protože nám ukázal, jak moc mu My Chem leží na srdci. Přesvědčil nás, že musíme začít od znova. A tak šly všechny pravidla stranou. Nenechali jsme se ničím omezovat. Tahle spolupráce byla velkou zkušeností a nemohla přijít v lepší dobu," je přesvědčený Ray.
I sám producent je rád, že u toho mohl být. O problému, se kterým se My Chemical Romance potýkali, říká: "Mít před sebou prázdnej papír může být pro kapelu dost nepříjemný. Myslím, že se na novou desku vrhli příliš brzo. Jenže když oni jsou tak strašně kreativní a nebojácní! Gerardovo myšlení je neskutečný. Úplně vidíte, jak mu to v hlavě šrotuje. Toho se já jako producent můžu chytit a využít to. Pak už jim jen stačí dát volnost a zajistit vhodný prostředí, a začnou se dít věci!"
A ty se skutečně děly.

Po "Na Na Na" se nápady na songy začaly jen hrnout. "Bylo to bezprostřední, chtěli jsme to ze sebe dostat hodně rychle," vzpomíná Gerard.
Jako první vznikla "Vampire Money", divoká a rozpustilá písnička, která 'Danger Days' uzavírá. Hned po ní přišel další zlom v podobě nejtroufalejšího songu, jaký kdy My Chemical Romance nahráli.
"Planetary (GO!)" je taneční písnička, v níž se snoubí syntetický zvuk s divokou punkovou energií a čtyřtaktovým beatem. Sound songu je opravdu překvapující a kapela s ním hodně zariskovala.
Ray: "Bylo to hodně divoký. Vzpomínám si, že už byla noc, když Gerard přišel s nápadem. Chtěli jsme udělat něco tanečního, ale aby to mělo pořádný grády. Na těch čtyřech taktech jsem trval. Bylo nám jedno, co si o tom kdo pomyslí. Když jste přesvědčení o tom, co děláte, výsledek vždycky bude stát za to. Myslím, že po takovýmhle songu jsme toužili od prvopočátku."
Gerard souhlasí a dodává: "Říkali jsme si: 'No kur*a, napsali jsme taneční song!' Je v něm cítit příchuť pomsty. Strašně jsme se na tom nadřeli. Nikdy jsem nic podobnýho neslyšel."
"Byla to skvělá noc," přemítá Mikey. "Tehdy jsme si konečně uvědomili, že všechny ty pravidla jsou k ničemu. Vykašlali jsme se na ně a najednou to šlo jedna báseň. Jako když se osvobodíte ze zajetí. Otevřel se před náma úplně novej svět, o kterým jsme nevěděli, že existuje."
Na songu se mimo jiné ukázalo, že se kapela nemusí bát kláves a syntetizátorů, naopak. Následoval čtvrtý track s názvem SING, v němž taktéž dominuje elektronika, která připravuje půdu pro silný refrén, takové volání do akce. Když tedy nepočítáme "Bulletproof Heart", 'Danger Days' otevírají tři písně, které sehrály klíčovou roli při určování budoucnosti My Chemical Romance.
"Právě tyhle songy nám ukázaly, že se nemusíme ničeho bát," myslí si Ray. "Jsou opravdu skvělý a nabily nás energií." Mikey se přidává: "Díky nim jsme zjistili, na čem jsme, a rozhodli se zapomenout na předešlej materiál."

Důležité také bylo, že Gerard znovu nabyl tvůrčí jistotu. Psaní textů pro původní album označuje jako nutné zlo, později mu ale slova na mysl přicházela sama. Na vině byla psychika. Když vznikala alba 'Three Cheers for Sweet Revenge' a 'The Black Parade', zpěvák se ponořil hluboko do sebe. Byla to temná a tísnivá zkušenost. Na 'Revenge' se snažil vypořádat se smrtí milované babičky a s problémy, které měl během dospívání, na 'TBP' pak obrazně čelil smrti. Že bylo nahrávání třetí desky pěkně deprimující dokazují deprese, kterými tehdy trpěl Gerardův bratr Mikey.
"Myslím, že jsem měl strach z toho, že velký věci napíšu jenom tehdy, když se ponořím do temnoty," vzpomíná frontman na to, jak nesnadná byla práce na původním materiálu pro čtvrté album. "Už jsem si to prožil mockrát, a tentokrát jsem se tomu chtěl vyhnout."
Potom si ale uvědomil, že texty už nemusí hledat hluboko uvnitř. Díky pauze, která následovala po 'The Black Parade' si mohl trochu užít života, založil rodinu a na chvíli se od My Chemical Romance úplně oprostil. Mikey to vystihl přesně: "Člověk musí něco zažít, aby mohl napsat dobrý věci." Takže místo toho, aby psal zpěvák o sobě, obrátil pozornost ke světu. Už nebylo třeba ukrývat myšlenky pod vrstvami příběhu a charakterizace.
"Najednou jsem mohl psát o věcech, kterých jsem se bál," vzpomíná Gerard. "Psal jsem o tom, jak se cítím. V textech nikoho neodsuzuju, říkám jen svůj názor. Dřív jsem se schovával pod vrstvama fikce. 'Na Na Na' je ale čistá pravda, stejně tak 'SING'. Žádný smyšlenky proto nečekejte. Nezpívám o tom, jak je všechno v p*deli, zpívám o tom, že nic není zadarmo a že je třeba na sobě tvrdě pracovat. Úžasný je, že jsme si poprvé nahrávání užívali. Tahle deska se nám točila fakt dobře."
Zpěvák na albu využil některá z témat, kterými se zabývá ve svém komiksu o Killjoys - poukazuje na korporační čistky a pravidla, která stanovují ti, kdož jsou u moci. Dřív by takový námět zřejmě zahalil do hávu temnoty, dnes však volí jasné křiklavé barvy - důkazem budiž trailer, který kapela nedávno zveřejnila na svém webu, či popartové video k "Na Na Na". Když si to Gerard uvědomil, vykašlal se na všechna pravidla a doslova zdivočel.
"Smířil jsem se s tím, že už to neovládám," říká. "Pěkně jsme zvlčili. A o tom právě 'Danger Days' je - neexistujou žádný pravidla, žádný kontroly, nikdo tomu nevelí. Je to nefalšovanej chaos, střela namířená na rock'n'roll. Je to raketová hlavice. Ukazuje, že se ničeho nebojíme a že na následcích nám nezáleží."

Když se My Chemical Romance pustili do nahrávacího procesu, jehož výsledkem je album 'Danger Days', všechno se zprvu jevilo černobíle. Nepříjemné zkušenosti s 'The Black Parade' - ambiciózní, promyšlenou deskou v šedých odstínech - měli stále ještě v čerstvé paměti. Právě kvůli ní si kapela stanovila pravidla, ta jim ovšem pouze přikazovala, co nemohou. Klíčovým okamžikem bylo, když za své přijali barvy. Podle Gerarda na tom má zásluhu především jeho přítel a autor několika komiksů Grant Morrison.
Když dnes hovoří teď už čtyřčlenná kapela s nadšením o novém albu, hýří všemi barvami. Toho si nelze nevšimnout. Gerardovy křiklavě červené vlasy kontrastují se žlutou maskou, pod kterou skryje obličej při koncertech a focení. I jeho spoluhráči jsou oblečeni v odvážných barvách. Nápadnější snad ani být nemohou. Jako by říkali: tak jsme tady a určitě nás nepřehlédnete. Jen si něco zkuste.
"Černá už není nebezpečná," tvrdí Gerard. "Upíři se stali součástí naší kultury a patří do mainstreamu. Co je teda dneska ještě nebezpečný? Barvy. Barvy jsou extra nebezpečný. Právě na to lidi zareagujou."
Barevnost ale nereprezentuje jen barva jejich oblečení. Je patrná také z jejich úsměvu, pohledu, přesvědčení. My Chemical Romance teď doslova září.
"Budoucnost je neprůstřelná," myslí si Gerard. "Nikdy nebyla jasnější. Je neohrožená, barevná a šíleně rychlá."
"Jsme teď volní a na našem soundu je to znát. Podle mě právě takhle zní čistej rock'n'roll."
A má pravdu.

zdroj: Kerrang!


<-- zpět