překlad: rybka

Záhadný basák MCR poprvé odhaluje soukromá muka, která ho téměř dohnala k sebevraždě.

Mikey Way se už pěknou chvíli potuluje po zákulisí v Las Vegas. Zbývá pár hodin, než jeho kapela, My Chemical Romance, nastoupí na scénu, aby vévodila show v House of Blues. Nejprve je upovídaný, pyšný na to, že se MCR vyšvihli z kapely, která před lety show zahajovala, na hlavní atrakci. Z části je to zásluha skvělého úspěchu The Black Parade. Hlavně je to ale díky fascinujícímu charisma všech členů kapely, temnotě, co působí pod povrchem. Tehdy začne být Mikey nervózní.
Z toho, jak se prochází, je jasné, že si chce ulevit na duši. Začíná mluvit o natáčení The Black Parade, desky, která ho dostala tam, kde je. Zmiňuje se o temných silách, které kapelu v průběhu nahrávání dohnaly až na pokraj katastrofy. Naznačuje, že v těchto napjatých měsících to byl on, kdo to snášel nejhůř.
Zatímco jeho bratr, Gerard Way, mluvil o boji s alkoholem a drogami otevřeně, o Mikeyho zápasu se moc nevědělo. Říká k tomu: "Byl jsem na tom špatně, jen krůček od Kliniky Betty Fordový. Když Gerard přestal pít, jako bych se octl na cestě k uzdravení - akorát ta cesta trvala několik let. Přestal jsem s drogama, ale spíš jsem se držel alkoholu. Myslel jsem, že nemám žádnej problém, protože mě to neházelo do deprese. Až později jsem si uvědomil, že mám velkej problém."
Jak mluví, začíná být jasné, že v posledních letech nebyl Mikeyho život lehký. Tiše odhaluje, jak byl paralyzován depresí, kvůli které málem opustil kapelu, přátele a dokonce přemýšlel o sebevraždě.

Čím jsi v průběhu natáčení The Black Parde procházel?
M: "No, bylo mi 25, bral jsem směs antidepresiv, a pak je zapíjel. Přestal jsem s drogama ale byl jsem deprimovanej. Prošel jsem několika traumatickýma událostma, ale nikdy jsem je nezpracoval, ani si je nepřipouštěl. Navíc jsem se přestěhoval z Brooklynu hned jak jsme skončili turné k Three Cheers for Sweet Revenge a bylo to poprvé, co jsme měli možnost zůstat doma. Bylo to poprvé, co jsme na nějakou dobu museli být obyčejnýma bytostma. To byl tvrdej úder. Bylo to divný. Prostě jsem si nemohl zvyknout, že budu dva nebo tři měsíce doma. Prostě jsem to nepobral."
Bylo to matoucí?
M: "Ano, všechno mělo být stabilní a v pohodě - ale nebylo. Navíc jsem byl závislej na těch chemikáliích a zrovna mi bylo 25, deprimovalo mě to."
Pociťovala kapela nějaký nátlak, aby úspěšně navázala na Three Cheers For Sweet Revenge?
M: "Ano, ten nátlak tu byl, taky na mě zapůsobil. Lidi říkali: ´Kluci, musíte nějak navázat a tu poslední desku přebít.´Tohle jsem měl celou tu dobu v hlavě. Myslím, že jsem začal podceňovat svý schopnosti."
Myslíš hudební schopnosti?
M: "Ano, ty a všechny ostatní. Všechno - i život obecně - se mi to motalo v hlavě."
Myslíš, že jsi nad tím zvítězil?
M: "Nevím, jestli jsem ty pochybnosti doopravdy porazil. Ale, sakra, jsem na tom o moc líp. O takovejch 80, 90 procent. V podstatě se stalo to, že jsem odešel z domu Paramour (studio, kde MCR nahrávali TBP) poté, co jsem se duševně zhroutil. Prošel jsem si traumatem. Šel jsem za mou nejlepší kamarádkou (za Stacy Fass, právničkou a kamarádkou kapely). Odchod z toho domu byl zlomovej okamžik. Ten dům jakoby všechny věci v mý hlavě vystupňoval a mně se zdálo všechno milionkrát horší."
Proč to tam bylo tak zlé?
M: "Je to tak - když jsem byl v tom domě, cítil jsem se jako v jiné zemi. Nefungoval tam mobil a i internet šel špatně a já měl pocit, že veškerá komunikace je mi uzavřená. V tu dobu jsem neměl řidičák, takže jsem byl ve štychu, závislej na tom baráku. Všechno bylo moc daleko. Měli jsme daný rozvrhy, kdy jsme vstávali v poledne a hráli do půlnoci. Když tohle všechno zkombinujete s faktem, že jsem byl zdeprimovanej, tak to zapůsobilo, jako by někdo všechny mý problémy polil benzínem a zapálil je."
To je náročný způsob, jak točit album.
M: "Jo, a já to málem nezvládl."
Měl jsi sebevražedný myšlenky?
M: "Opravdu jo. Věděl jsem, že opustím kapelu, nebo možná prostě odejdu z týhle planety nadobro. Cítil jsem to jako buď - anebo. Prostě jsem měl pocit, že tohle nemůžu zvládnout."
Kdo ti z toho pomohl?
M: "Oh, všichni. Moje kapela, brácha, rodiče, snoubenka, nejlepší přátelé. Kamarádka Stacy mi zachránila život. Vzala mě k sobě, vykopla mě z postele a přinutila jít k terapeutovi. Díky ní mi pomohli."
Navštívil jsi hodně terapeutů?
M: "Navštěvoval jsem čtyři doktory týdně. Chybělo málo a šoupli mě do nemocnice. Myslím, že mě Gerard chtěl někam zapsat."
To to bylo tak vážné?
M: "Jo, bylo to fakt zlý, ale já jsem věděl, že když mě někam zapíšou, nepomůže mi to. Na to jsem byl moc silnej."
Zdá se, že teď jsi na tom o moc líp.
M: "Beru léky a to mi pomáhá. Já a Gerard máme minulost plnou depresí. Asi to máme v genech. Všichni lidi nejsou tak propojený. My jsme se tak ale narodili. Takže teď beru léky. Všechno je teď dobrý. Takhle šťastnej jsem byl naposledy ve 14. Jsem teď na vrcholu, opravdu."

zdroj: Kerrang!


<-- zpět