překlad: rybka

Jsou zpátky. A jak nám v exkluzivním interview prozradili Gerard Way a Frank Iero, život teď začne být pro My Chemical Romance skutečně zajímavý.

'The Black Parade' udělalo z kultovních hrdinů opravdové mezinárodní superhvězdy. Ale tahle sláva nebyla zadarmo. Patnáct měsíců ustavičného koncertování na podporu třetího alba si vybralo svou daň: v různých obdobích si museli basák Mikey Way, kytarista Frank Iero a bubeník Bob Bryar dát pauzu, protože se potýkali s nemocí, zraněními a osobními problémy. Téhle pětici, jejímu managementu i těm nejoddanějším fanouškům bylo jasné, že MCR jsou vyčerpaní, hrozí jim vyhoření a nutně potřebují pauzu. A tak, když 9. května 2008 ve vyprodané Madison Square Garden definitivně padla opona za světovým The Black Parade Tour, zmizeli My Chemical Romance rychle z dohledu. A nikdo, dokonce ani žádný člen kapely, nevěděl, kdy se zase vrátí.
V uplynulých devíti měsících si museli členové MCR znovu zvykat na normální život: po dlouhé době zase byli doma, když někdo z rodiny slavil narozeniny, když se přátelé ženili nebo promovali, mohli si s nimi zajít do klubu na koncert. Zřídili si nové domovy, přivedli do nich ženy, vyhlédli si místa, kde zakotví, a Gerard Way se dokonce začíná připravovat na cupitání malých nožiček. A je to velké požehnání.
Ale nedávno se objevily známky toho, že pánové Way, Way, Iero, Toro a Bryar nemají moc co na práci. Pokud jste v uplynulých dnech navštívili oficiální web kapely nebo se přihlásili k jednotlivým blogům na Twitteru, mohli jste číst náhodné posty - diskuze o reality show, válečných pc hrách, dumání nad dostupností cereálií Frankenberry nebo fotky uměleckých prací vytvořených z usušených rajčat a oliv - což mají na svědomí muži, kteří mají až příliš mnoho času. Ne však na dlouho.
Dneska se Frank Iero prochází po svém bytě v New Jersey, ze zásuvek a skříní vytahuje oblečení, knížky a osobní věci, aby si mohl zabalit - čeká ho výlet na Západní pobřeží Států. Za několik dní se bude muset rozloučit se svými psy, políbit svou ženu Jamiu na rozloučenou a pak hurá na letiště chytit letadlo do LA. Tam se připojí ke svým spoluhráčům, aby mohli ve zkušebně začít pracovat na následovníkovi 'The Black Parade'. Je načase svolat starou bandu dohromady.
"Manželka mi říká, že nechce, abych odjel, ale myslím, že si tajně přeje, abych už byl pryč," směje se kytarista. "Vidí mě, jak sedím na gauči a přitom toužím po tom jít ven a hrát. Ví, že se potřebuju vrátit k tomu, co dělám."
Na druhé straně země, ve svém domě v LA, dělá Gerard Way, posílený nesčetným množstvím kávy, poslední úpravy na druhé řadě komiksu The Umbrella Academy a připravuje se na brzký příjezd svých spoluhráčů. Říká, že k večeru by možná mohl něco nakreslit, nebo napsat něco na web čí zajít do kina. Další alternativou je pak klidná večeře se ženou Lindsey, kdy by mohli probrat věci, o kterých mluví nastávající rodiče. Ať už ale večer podnikne cokoliv, teď ho čeká, stejně jako jeho kamaráda na Východním pobřeží, úkol zodpovědět pár otázek exkluzivně pro Kerrang!
Tento týden se na pultech obchodů objevil nový produkt MCR - pro soundtrack k nadcházejícímu filmu 'Strážci - Watchmen' (natočeného podle ceněné komiksové série Alana Moorea) nahráli loni v říjnu v legendárním newyorském studiu Electric Lady pod vedením producenta Riche Costeyho (Muse, Audioslave) song "Desolation Row" - nové zpracování rozsáhlého apokalyptického tracku, který uzavírá klasické album Boba Dylana z roku 1965 'Highway 61 Revisited' - jedná se o první nahrávku kapely po 'The Black Parade'. Tady se začíná psát nová kapitola kapely. A Gerard Way a Frank Iero snad nemohou být natěšenější.
"Právě teď sršíme takovou energií, že bychom mohli desku klidně zmáknout za jediný týden!" směje se Iero.
Pomalu, tygře...

Coby dva komiksoví fanoušci, jak moc si ceníte série 'Watchmen'?
G: "Myslím, že by bylo těžký najít někoho, kdo by 'Watchmen' neoznačil jako ten nejvýznamnější a nejdůležitější komiks, jakej kdy byl napsán. Lidi, co mají kapelu, by možná označili za velký vliv nějaký singl nebo song, který jim změnil život a přivedl je k punkrocku nebo něco podobnýho. Já jsem se k 'Watchmen' dostal, když mi bylo patnáct, a měl velkej vliv na to, že dělám to, co dělám. Byl pro mě stejně důležitej jako nějaká kapela. Hodně mě to ovlivnilo, v té době jsem chodil na punkový koncerty, pařil na různý kapely, a neviděl žádnej rozdíl mezi čtením 'Watchmen' a posloucháním 'My War' od Black Flag."
F: "K 'Watchmen' jsem se dostal později než Gerard, tím jsem si jistej. S komiksem jsem se poprvé seznámil díky kamarádovi, kterej věděl, že jsem velkým fanouškem Batmana. Tak mi koupil jeden výtisk a v momentě, kdy jsem se seznámil se všema postavama, jsem ho začal považovat za něco úžasnýho a odlišnýho. Prostě jsem se do něho zamiloval, protože má v sobě něco mnohem víc než obyčejnej superhrdinskej komiks."
Jak jste se vlastně dostali k jeho filmovému zpracování?
G: "Xavier Ramos, člověk, kterej nám u Warnerů dělá marketing, dostal na starosti soundtrack. Věděl, že jsem obrovským fandou knížky, a tak se spojil s lidma, co pracovali na filmu, a přednesl jim návrh. V roce 2007 jsme jeli Projekt Revolution, byli jsme zrovna v autobuse, když mi zavolal režisér Zack Snyder - začali jsme mluvit o filmu a když přišla řeč na song a jak by měl působit, byli jsme zajedno. Ptal se mě, jak bych s tím Dylanovým coverem naložil, a já si vzpomněl na písničku Jima Carrolla, autora 'Rváčova deníku', s názvem "People Who Died" a zmínil ji coby ideální předobraz. Předtím jsme se Zackem probírali jeho remake 'Úsvitu mrtvých', na kterým jsme s kapelou byli v kině. Zack mi řekl: 'No, jestli si vybavíš konec filmu, tak u závěrečných titulků hraje právě tenhle song.' A tak jsme věděli, že takový přístup by mohl fungovat."
F: "První, co mi přišlo na mysl, když jsem se dozvěděl, že budeme na soundtracku, bylo, že Gerard je z toho určitě na větvi. Byl jsem z toho hotovej a říkal si, jak je to neuvěřitelný! Takovou dobu jsem fanouškem celý série... Když jsem se dozvěděl, kdo za tím filmem bude stát, dodalo mi to důvěru, že to dopadne dobře. Moje první otázka byla, jestli ten film uvidíme. Já pořád čekám! Ale to je v pohodě - pokud si budu muset v den premiéry vystát frontu, udělám to."
Jste fanoušky Boba Dylana?
F: "Jasně, už od doby, kdy mi táta přehrával jeho desky. 'Highway 61...' je prostě úžasný album. A myslím, že nápad použít jeho song pro film byl výbornej. Dylan byl velkej básník a to, co se snažil v týhle písničce říct, je hodně podobný tomu, co chtějí sdělit ve filmu. Jsem velkej fanoušek Dylanovy poezie a tenhle song je jejím skvělým příkladem."
G: "Samozřejmě jsme k tý písničce přistupovali s obrovským respektem. Pouštěl jsem ji klukům na iPodu - ten song je přes jedenáct minut dlouhej, takže jsem se museli rozhodnout, jak s ním naložíme. Z textu jsem vybral ty verše, který byly pro 'Watchmen' nejpříhodnější, a upravil to do tříminutový verze. Chtěli jsme se přiblížit stylu Sex Pistols, ale pak jsem jeden mix přehrál Steveovi z MSI - podle něho to znělo spíš jako Slade."
F: "Do určitých věcí se prostě nese*eš - nese*eš se do Beatles, do Stounů - a je hodně těžký pustit se do Boba Dylana. Ale pokud vím, tak slyšel naši verzi a líbila se mu, což rozhodně pomohlo zklidnit emoce. Možná nám to někdo řekl jenom proto, aby nás potěšil, ale dokud sám Bob Dylan nepřijde a neřekne mi, že jsme zku*vili jeho song, budu věřit, že se mu to líbilo."
Bylo vzrušující hrát zase spolu v jedné místnosti?
G: "Hodně vzrušující. Během našeho sezení se mi Rich Costey svěřil, že vypozoroval, že spolu dobře spolupracujeme a že si očividně užíváme toho, že jsme zase spolu. Na konci posledního turné jsme se cítili mizerně - a to říkám hodně opatrně, protože být v kapele je ta nejlepší věc na světě - ale všeho je někdy příliš. Podle mě jsme se dostali do potíží proto, že jsme moc tlačili na pilu, takže jsme nakonec dospěli do bodu, kdy jsme si neuměli představit, že bychom někdy v brzké době měli zase vystupovat. Když jsme se pak znovu sešli, všechna ta únava byla pryč a místo ní se nám vrátila energie a nadšení."
Zvětšila se, díky vašemu setkání pro nahrávání, chuť znovu dát kapelu pořádně do kupy?
G: "Určitě. V Electric Lady se utvářela rocková historie, v tý budově je neuvěřitelný množství energie, bylo to vzrušující. Dalo by se říct, že jsem klidně tehdy mohl začít pracovat na nový desce: všichni jsme měli nějaký songy a já klidně mohl tenkrát zmáčknout nahrávání. Tý neuvěřitelný síly jsme využili k tomu, abychom se dostali do tý správný nálady pro nový album."
F: "Souhlasím. Rozhodně jsme ze sebe vyždímali to nejlepší. Od tý doby se nemůžeme dočkat, až se do toho znovu opřeme."
Nemáte pocit, že už jste ze scény příliš dlouho?
G: "No, hodně rychle to uteklo. Připadá mi, že jsme nebyli pryč zas tak dlouho, ale v rámci naší profese je to asi docela doba. S naší poslední deskou jsme se dostali do bodu, kdy jsme se cítili obnažení, a v tu chvíli je třeba ustoupit a začít od začátku - a já myslím, že ten čas už uplynul. Po tom našem natáčení pro 'Watchmen' přijel Ray na týden do LA a začali jsme pracovat na pár věcech. Taky přijel Bob - hledal si dům - tak jsme tak trochu zkoušeli hrát: já na basu, Ray na kytaru a Bob na bicí a pak jsme si nástroje prohodili. Bylo to skvělý. Pak jsme se všichni sešli na natáčení videa, byli jsme zase spolu a než jsme si to stačili uvědomit, už jsme měli nějaký tři čtyři songy. Bylo to přirozený."
F: "Vždycky je tu ten strach, že když se po nějaký době znovu sejdete, nikdo nebude mít žádnej nápad, inspiraci - ale během hodiny byl ten strach pryč. Byla to prostě zábava, žádný rozpaky. Když jsme se rozhodli, že si dáme pauzu, a odehráli poslední show, už po prvním týdnu jsem měl pocit, že jsem doma moc dlouho. A pak, po dalším týdnu nebo dvou, jsme si navzájem volali: 'Hele, já vím, že máme pauzu, ale, ehm, myslíš, že bychom se mohli zase sejít a znovu si zahrát?' Ale odložili jsme to, protože jsme věděli, že to volno fakt potřebujeme. Nechtěli jsme být od sebe moc dlouho, ale bylo nám jasný, že nám to může jenom prospět."
Gerarde, nepůsobíš na mě jako člověk Západního pobřeží - jak si užíváš život v LA?
G: "No, rozhodně nejsem ten typ, co by si život na Západním pobřeží užíval, ale já jsem sem taky nepřišel kvůli nočnímu životu a večírkům. Vyrůstal jsem v New Yorku, studoval tam uměleckou školu a teď jsem tady - mám rád zdejší uměleckou komunitu - mám zde víc přátel mezi umělci než doma. Taky zbožňuju tu zdejší energii, ty příležitosti, ke kterým se snadno dostanete. Stejně tak se zde můžete snadno stát obětí keců, který tu lidi šíří, ale na to mám dobrej nos, takže se mi daří tomu vyhýbat."
Vědí tvi sousedé, že mají mezi sebou párek rockových hvězd? Nebo jste prostě ten divný pár z hezké čtvrti?
G: "Myslím, že jim to došlo. V naší ulici jsou ale všichni moc příjemní a zajímaví, sami mají velký nadání, takže k tomu nepřistupujou jako k něčemu divnýmu a bláznivýmu. Bydlíme v takové části LA, kde žije spousta umělců a muzikantů, takže nic nezvyklýho."
Dovedu si představit, že ti tvoje otcovství teď asi pěkně leží na srdci.
G: "Jsem z toho nadšenej. To bylo taky zajímavý, protože jsme zrovna změnili náš web na formu blogu, a ještě jsem to nijak nekomentoval - jenom jsme vydali prohlášení pro tisk - ne proto, že by to bylo příliš osobní, abych o tom psal, ale je to prostě proto, že sám nevím, jak vůbec o něčem takovým začít mluvit. Pár věcí nám zůstává utajených, například pohlaví dítěte, ale víme, že je zdravý a rychle roste. Z toho máme obrovskou radost. Bylo to velký překvapení, a je to vážně skvělý. Je zvláštní, že pro lidi to nebyla zas tak velká pecka, jak jsem si myslel; třeba když jsem to říkal Rayovi a ostatním klukům, byli z toho nadšení, ale ne tak, že by si říkali panebože... Všichni z nás měli opravdovou radost. Je šílený, že se jako první z kapely stanu tátou... Nevzpomínám si, že bych kdy přemýšlel o tom, že bych měl dítě, ale stejně tak jsem neočekával, že potkám Lindsey - ale když se tak stalo, věděl jsem, že ona je tou jedinou, se kterou bych děti mít mohl."
A co ty, Franku, těšíš se, že budeš strýčkem?
F: "Rozhodně! Právě se snažím Gerarda přesvědčit, že bych byl vhodným kmotrem!"
Vaši fanoušci nás neustále bombardují dotazy, kdy se vrátíte. Máte na závěr nějaký vzkaz pro ty, kteří trpělivě čekají na váš návrat?
G: "Lidi, co nás podporujou, byli vždycky skvělí, kreativní, chytří a zábavní jednotlivci a my si hodně vážíme jejich trpělivosti. Určitě vědí, že chceme natočit tu správnou desku. Ale cítíme, že v tuhle chvíli bychom mohli udělat něco bezděčnýho a to hodně rychle. Nechceme znovu zažít další 'Black Parade', kdy bychom byli během natáčení nešťastní. Ještě nevím, jak to bude znít, ale těšíme se, že uděláme pořádný rockový album."
F: "Věci, který jsme udělali loni v prosinci, jsou pravej poctivej rock'n'roll, kterej nás nabil velkou energií, ale kdo ví, jestli se nakonec dostanou na desku. Když jsme psali 'The Black Parade', původním záměrem bylo všechno pěkně rozebrat, a nakonec z toho vzniklo vysoce koncepční album s velkou produkcí. Takže kdybychom vám teď něco naznačili, stejně by to ve výsledku dopadlo jinak."

zdroj: Kerrang!, MCR Pics


<-- zpět